Nevím, co nosím

Měsíc poté, co zřícená textilka na předměstí bangladéšské metropole Dháky pohřbila více než tisíc lidí, se pohnuly ledy. Po letech, kdy na zoufalé pracovní podmínky v tamních manufakturách upozorňovaly jen nevládní organizace, se do debaty vložili i spotřebitelé, kteří zpravidla věří především na nízkou cenu. Pod mezinárodní peticí za zlepšení podmínek bangladéšských dělníků se objevil milion podpisů. A minulou středu řada oděvních gigantů (například H&M, Zara nebo Carrefour) slíbila, že pod hrozbou sankcí zásadně promění situaci v bangladéšských továrnách, jež dnes patří k nejhorším na světě. Dohoda je považována za průlom a první změny by se měly rozběhnout už v horizontu týdnů.

Kde to šijeme?

Kus papíru může někdy odhalit úplně všechno. Pracovníci bangladéšské pobočky americké neziskovky Solidarity Center, hájící práva zaměstnanců, objevili minulý týden v ruinách obří továrny Rana Plaza, která se před měsícem zřítila na hlavy tisíců dělníků a bezmála dvanáct set jich zabila, několik velmi zajímavých dokumentů. Psalo se v nich, že největší maloobchodní firma světa, americký Wal-Mart, si u svého kanadského dodavatele objednala zásilku džín, várku tmavě modrých či várku tzv. skinny jeans, čili upnutých, a ten si je zase objednal u jednoho z bangladéšských výrobců, který v Plaze šil.

Aktivisté dokumenty naskenovali a obratem poslali přesně tam, kde se jim dostalo náležité pozornosti – do redakce amerického deníku The New York Times. Spolu s reportérskou prací NYT tyto dva kusy papíru symbolicky vypovídají o okolnostech, jež doprovázejí výrobu oblečení v Bangladéši i jiných, zejména asijských, zemích. Základní a klíčový poznatek zní, že podobně jako u jiných druhů zboží také u oblečení máme co do činění s nesmírně nepřehlednou a komplikovanou globální sítí. Pro zákazníky by se dala shrnout do věty: Nevíme, kdo a za jakých podmínek šil džíny, které máme právě na sobě, a je téměř nemožné to zjistit.

Ale zpět k Wal-Martu. Ve dnech po tragédii některé evropské i americké firmy oznámily, že služby továrny využívaly. Další nicméně zachovaly mlčení a donutily je až důkazy z místa, třeba u italského Benettonu fotografie, na nichž z trosek vyčuhuje modré tričko s charakteristickým zeleným štítkem. Šéfy Wal-Martu ovšem ani kus papíru, kde se černé na bílém píše, že jejich objednávka doputovala do pátého patra Rana Plazy, neinspiroval k tomu, aby změnili svůj dosavadní postoj. Ačkoli zástupci společnosti uznali dokumenty jako „pravé“, říkají, že o tom, že džíny pro jejich obchody vznikaly právě tady, neměli tušení. A totéž tvrdí i kanadský dodavatel Wal-Martu, firma Fame Jeans, jejíž šéf Alan Brandman NYT řekl, že ani on nevěděl, že zakázka zamíří tam, kam zamířila, a že rozhodnutí učinil jeden ze zaměstnanců společnosti bez jeho vědomí.

Zní to jako absurdní vytáčky, nicméně jsme u klíčové podstaty globálního trhu s textilem: mezi zadavateli na jedné straně a dělníky na straně druhé je zpravidla větší či menší řada prostředníků. Mohou to být americké nebo evropské firmy, ale také podniky čínské či domácí bangladéšské, které zakázku dále posouvají. „Ten řetězec je dlouhý, složitý a obvykle zcela netransparentní,“ říká Petr Mareš z neziskovky NaZemi, jež se jako jedna z mála v Česku problematikou globálního obchodu s textilem zabývá, a upozorňuje na to, že ani koncový výrobce nemusí být skutečně koncový. Na džínách vyrobených v Rana Plaze se mohli podílet ještě další bangladéšští dělníci a dělnice – tamní výrobci totiž zadávají drobnější práce typu přišívání poutek či knoflíků menším dílnám, a ty už je zcela nemožné dohledat. Takže ani u firem, které se v reakci na kritiku neprůhlednosti dodavatelských řetězců rozhodly v rámci dobrého jména své seznamy zveřejňovat (jako třeba švédský oděvní gigant H&M), nemáme jistotu, že známe skutečný původ oblečení. Jak upozorňují další nevládky: firmy jednoduše nejsou schopné mít při takovém počtu prostředníků přesný přehled.