„Holka musí vystudovat, děj se co děj,“ zdůrazňuje Lubomír Kalinec. Urostlý sedmačtyřicetiletý muž, který provádí návštěvu z Prahy opuštěnou tovární halou ve Vrbně pod Pradědem, už pár měsíců řeší problém, který trápí stále více Čechů. On i jeho žena přišli v rozhoupaných časech krize o práci a v rodinném rozpočtu rázem chybí spousta peněz. „Jak mi je? Strašně,“ říká s pohledem na vyhaslé sklářské pece, u kterých strávil sedmadvacet let. „Ta práce mě bavila jako žádná jiná.“ Jsme na Bruntálsku, v jednom z nejchudších regionů země. Ve Vrbně, kde se místní skláři v zimě stali prvními zdejšími oběťmi celosvětové recese, dosáhl počet lidí bez práce téměř šestnácti procent. Ekonomové hlásí, že brzy bude ještě hůř. A platí to pro celou Českou republiku: tento region, podobně jako další v Evropě, čeká možná největší vlna nezaměstnanosti od druhé světové války.
Pan Kalinec za čtyři měsíce poznal život bez práce celkem důkladně. Aby měl na splátky svého domu a uživil dceru na vysoké škole, musel sáhnout hluboko do úspor, prodat část majetku a vzdát se spousty věcí. Jeho životní styl se od základu proměnil, ale strategie pro těžké časy zůstává stejná: utáhnout opasek a vytrvale hledat nové možnosti. Recept propuštěného skláře budou možná v budoucnu potřebovat i lidé, pro které jsou dnes jeho problémy zcela nepředstavitelné. Jak jsme vlastně na těžké časy připraveni?
A pak to přišlo
Poslední zápis na nástěnce v tovární hale Crystalexu nese předvánoční datum: vyzývá všechny odboráře, aby si ve vrátnici vyzvedli kolekci. Když skláři snědli čokoládu a vrátili se v lednu do továrny, vyslechli si nečekanou zprávu: výroba končí a s ní i práce pro více než sto lidí. „Přišlo to úplně bez varování, předtím se říkalo, že fabrika má nasmlouvané zakázky na dva roky dopředu,“ diví se dodnes Lubomír Kalinec. V příběhu pádu českého sklářského průmyslu, který stáhla pod hladinu hospodářská krize, dluhy, špatný management a zastaralý design, skončily na dlažbě přes tři tisíce lidí. K jejich smůle právě v regionech s vysokou nezaměstnaností a nízkou životní úrovní, jako je Bruntálsko, Českolipsko nebo Vsetínsko.
Na pana Kalince po výpovědi padla beznaděj. „Chodil jsem spát co nejpozději, abych se nebudil v pět ráno, jak jsem zvyklý do skláren,“ vzpomíná na první týdny v nové situaci. „Ale ten zvyk se nedal zlomit. Vstával jsem pořád v pět, zapínal internet a prohlížel nabídky zaměstnání.“
Bylo to neradostné čtení. Brzy zjistil, že v řemesle, které podědil po dědovi a pradědovi, se nechytí. Neúspěšně žádal o místo ve sklárnách v Karlových Varech, jeho kolegové se ptali v německých sklárnách, ale všude marně. Manuálně zručný Kalinec pak obcházel všemožné jiné zaměstnavatele – firmu na plastová okna, výrobce sádrokartonu, bruntálskou továrnu na žárovky Osram, stavební firmy, stavby silnic…
„Nikde nic,“ shrnuje otec rodiny. „Hodně špatně jsem to nesl, zvlášť v té dlouhé zimě. Všude byl sníh, nedalo se nic dělat, jen sedět doma a koukat na televizi. Můj táta dřevorubec vždycky říkal: Když bude nejhůř, běž dělat do lesa. Vzpomínal jsem na to a čekal na jaro.“
Jistotu nemá nikdo
Je čím dál jasnější, že současná světová krize přichází ve třech vlnách. Postupka je jednoduchá: banky – firmy – zaměstnanci. U těch posledních by měla krize skončit a právě oni ji asi odnesou nejvíc.
Už to začalo: pokles důvěry v trhy, škrty a propad poptávky prakticky po všem, světem proběhl podle čerstvých průzkumů největší nárůst nezaměstnanosti za poslední čtvrtstoletí. Absolutní počty nezaměstnaných jdou do desítek milionů a v Americe a řadě evropských zemí jsou nejvyšší od dob ropné krize ze začátku osmdesátých let. Daleko nemusí být ani doba, kdy jediným srovnatelným měřítkem bude statistika z druhé světové války. Hned několik evropských zemí dnes hlásí dlouho nevídaná dvouciferná čísla, v Litvě dosahuje nezaměstnanost čtrnácti procent, ve Španělsku se blíží dokonce osmnácti
Celý text si přečtěte v Respektu č.19/09
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
