Japonsko v roce nula

Když se předminulý pátek v Japonsku poprvé zhoupla země, premiér Naoto Kan pocítil dost možná na prvních pár okamžiků úlevu. V té chvíli samozřejmě nemohl vědět, že bude za pár hodin čelit největší jaderné katastrofě od havárie v Černobylu.

Mírnější otřesy půdy nejsou v Japonsku mimořádné a obyvatelé Tokia mají v kancelářích po ruce záchranné balíčky a přílby. Premiér měl kromě toho perný den – v japonském parlamentu právě probíhalo slyšení v kauze zahraničních finančních darů pro předvolební kampaň vládnoucí strany a jemu nehrozilo nic menšího než rezignace. Když se ale začaly houpat lustry, padat police a praskat tabulky skla, zasedání parlamentu bylo přerušeno. Od té doby zůstávají nepříjemné otázky vyšetřovací komise bez odpovědí. Zřejmě bez nich ještě dlouho zůstanou.

Lidské neštěstí rozměrů, jakých právě dosahuje v Japonsku, lze stěží slovy popsat. Výmluvné jsou fotografie a videozáznamy zkázy, které z míst největšího zemětřesení v historii země proudí do celého světa. Otřesy díky stavebním předpisům a celkové připravenosti napáchaly menší škody, než by tomu pravděpodobně bylo jinde na světě. Následné vlny tsunami ale přesto v podstatě spláchly život z pobřežního pásu relativně odlehlé provincie na severovýchodě země. Na záběrech jsou vidět celé plochy přístavních městeček a vesnic, z nichž nezbylo téměř nic. V přístavu Minamisanriku, kde před příchodem vlnobití žilo 17 tisíc lidí, starosta dodnes minimálně polovinu z nich pohřešuje. Městečko stulené v zálivu mezi kopci se proměnilo v rozbahněnou pustinu, proťatou jednou linkou silnice s bezradně popojíždějícími automobily.

Celý článek si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vyjde v pondělí 21. 3. 2011.