Donšajnovo velmi pozdní odpoledne

Bylo by krásné popasovat se s nejnovějším filmem Jiřího Menzela jako s dílem o vyšeptalých seladonech, či dokonce vilných starcích šmírujících mladá děvčata. Debata nad tím, jaké konvence přijatelnosti a upřímnosti vládnou v zobrazování sexu, by možná prozradila i něco o tom, jak se mnozí muži, již prožili většinu svého života za minulého režimu, bojí přiznat zálibu v otevřené pornografii a spokojují se s jejími náhražkami. 

Nebo by bylo výzvou najít u Donšajnů zvláštní bod zlomu, kdy se z rozdováděné prasečinky o stárnoucím režisérovi oper na malém městě, jemuž lezou do postele všechny zpěvačky, stane něco, co předstírá noblesu či životní moudrost. Jak vzrušující by pak byla debata, kdy končí vážné umění a začíná lehkovážná zábava – a kdy se zábava halí do hávu umění prostřednictvím odkazů k vysoké kultuře.

Úvahy by šlo rozvíjet i o tom, kolik autorů, kteří dříve měli ambice dělat hlubší lidské portréty, se v poslední době přiklání ke snadnému diváckému úspěchu výrobou povrchnějších člověčinek (a prasečinek zároveň), jejichž princip spočívá v tom, že všechny chyby postav jsou omlouvány a ukazovány jako roztomilé. Kromě Menzela je to třeba i Alice Nellis či Jiří Vejdělek. 

Toto všechno a ještě mnohem více by stálo za průzkum, kdyby se ovšem v případě Donšajnů bylo možné bavit o nich jako o filmovém díle, které drží aspoň základně pohromadě. Namísto toho však sledujeme patvar, v němž až na kameru Jaromíra Šofra a pěvecké výkony selhává snad všechno a v člověku se při sledování mísí znechucení s lítostí nad všemi zúčastněnými.