Ministerský návrh proměnil inkluzi v past na důvěřivé slony

Pobouřená vlna debaty o návrhu ministerstva školství na úpravu pravidel podpory inkluzivního vzdělávání proběhla během týdne médii. Názory jsou vyostřené. Je vyhláška diskriminační a vrací společné vzdělávání o pět let zpátky, jak tvrdí část odborné veřejnosti a rodiče dětí s nějakým postižením? Nebo jde o rozumnější využití investovaných peněz, jak opakuje ministerstvo školství?  Je dobré se na to podívat z perspektivy běžné základní školy.

Malé město na hranici středních a jižních Čech. U stolu tři ředitelky a dva ředitelé základních škol z města a blízkého okolí. Řeč je o návrhu změn, podle nichž dostávají peníze na asistenty a další podpůrná opatření. Co by to pro tyhle školy znamenalo? Jedna z nich má jen první stupeň a shodou okolností žádné asistenty. Další tři školy jsou spíše malé, okolo sto padesáti dětí. Ve dvou jsou čtyři asistenti pedagoga, tedy obvykle spíš asistentky, v jedné sedm. Ta největší škola má 620 žákyň a žáků ve 28 třídách, zhruba 140 potřebuje nadprůměrnou podporu. Z toho 80 má individuální vzdělávací plán, tedy poradna míní, že potřebují nějaký ze pěti stupňů podpůrných opatření. Asistentek pedagoga je tu jedenáct.

Je možná dobré poznamenat, že všechny tyhle školy jsou spokojené s novým způsobem financování, který funguje prvním rokem. Dostávají víc peněz a po letech konečně mají třeba na osobní ohodnocení a odměny. S ohledem na to přepočítáváme, jaké následky by pro ně měly změny v inkluzivní vyhlášce, pokud by opravdu začala platit v podobě, jak ji ministerstvo navrhlo. Ta přesunuje takzvanou pedagogickou intervenci - představme si ji jako odpolední doučování v malých skupinách čtyř pěti dětí - do té části podpory, na níž škola nedostává peníze navíc. To je problém, nicméně ředitelky a ředitelé se tváří, že s novým rozpočtem by tohle uměli vykrýt, podobně jako individuální práci speciálního pedagoga.

Zásadní problém jsou však právě asistenti pedagoga - tam si školy samy pomoct neumí. Novela zužuje druhy postižení, na něž je možné asistenta přiznat. Už ho nelze přiznat na poruchy učení, fyzické hendikepy a další kategorie postižení. Tedy asistentů by zásadně ubylo. Druhý problém: opět by se neposuzovala situace konkrétního dítěte, ale vycházelo by se z diagnózy. Tedy nálepky jako autismus, závažná porucha chování či kombinované postižení, která ne vždy vystihuje, co dítě opravdu potřebuje a nepotřebuje.

V těchto školách by to konkrétně znamenalo redukci asistentů zhruba na třetinu. V té největší by z jedenácti asistentek zbyly tři, v těch menších školách jedna. Ptám se, jestli se dá říct, že školy mají asistentů až příliš. Školy to vidí přesně opačně. V dlouhodobém horizontu by mělo být normální, že v každé třídě je kromě učitele ještě jeden dospělý, asistent pedagoga. Prostě proto, že nestandardních dětí přibývá, často je komplikovaná práce i s dětmi bez diagnózy, a v tomto počtu je nereálné je přesouvat do speciálních škol. Pokud má učitelka takové děti zvládnout, potřebuje pomoc. Ostatně už dnes to je tak, že ve třídě, kde je asistent přiznán nějakému dítěti, běžně pomáhá dvěma třem dalším dětem, které nárok na asistenta nemají, ale podporu potřebují.

Ve výsledku to na racionálnější využití peněz opravdu nevypadá. Ředitelka největší zdejší školy vysvětluje: přijali jsme jedenáct lidí, ti si doplnili za vlastní peníze vzdělání, mají smlouvu na dobu neurčitou. Pokud bychom z nich sedm museli propustit pro nadbytečnost, musíme jim platit odstupné. Děti, které potřebují podporu, samozřejmě ze třídy nezmizí, přesunout jinam je nemůžeme, jen na ně učitelka bude sama. Část z pedagogů to nedá a odejde. Nové učitele už teď sháníme velmi obtížně. Pokud se takhle zásadně zhorší podmínky jejich práce, noví lidé prostě nenastoupí. Platy sice jsou vyšší, ale oni si spočítají, že za ten masakr jim to nestojí.

A jsou tu ještě další nezamýšlené důsledky. Žádný asistent či asistentka nemá plný úvazek. Mají placené maximálně čtyři hodiny denně. Školy to řeší tak, že jim úvazek doplňují v dalších činnostech, třeba ve družině. Pokud jim ale asistentský půlúvazek zmizí, zásadně klesne i bez toho nijak mimořádný plat a část lidí opět odejde.

Tedy tato „racionalizace inkluze“ by opravdu měla za následek návrat před rok 2015. V té době iniciativní a o nutnosti společného vzdělávání přesvědčení ředitelé sháněli peníze na asistenty po sponzorech a grantech. Rodiče obíhali školy s odmítaným dítětem a dokola poslouchali, že tahle škola jejich dítě vzít nemůže, protože na jeho individuální výuku nemá peníze ani lidi.

A co je nejhorší – ministerstvo by fakticky nastražilo past na ty školy, které uvěřily, že stát opravdu chce společné vzdělávání podporovat. V roce 2016 je nalákalo na sloní stezku, a když se po ní vydaly, o čtyři roky později se na ní z ničeho nic objeví jáma jen zlehka přikrytá řečmi o nutné racionalizaci a šetření. O co víc školy uvěřily, o to hlubší bude jáma, do níž se propadnou. Což je nejen neracionální, ale i nemravné. Tahle vyhláška je opravdu zralá na reparát.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin

P. S. Dodatek pro milovníky věcných řečení. Pokud má stát pocit, že práce poraden a jejich přiznávání podpory je chaotické a příliš benevolentní, ať se snaží pomoci poradnám. Probírali jsme i to, jak by mohla podpora vypadat, aby byla racionální a z hlediska státu i škol předvídatelná. Jednou z možností je navázat počet asistentů na počet dětí ve škole. Pro začátek by škola měla nárok na jednoho asistenta na ročník, směřovat by se mělo k jednomu asistentovi na třídu. Nad to by se řešily jen zcela mimořádné individuální případy – pravděpodobně formou osobní asistence, která se ale platí z jiných než školských peněz. To je předvídatelné a prospěje to všem. Úrovni vzdělávání, dětem s hendikepem i bez, učitelkám i učitelům, vedení škol, které by vědělo, s kým může počítat a komu může garantovat místo.