Hnutí přechodu: Příprava na ropný zlom
Ulice plné vraků aut, vylidněné čtvrti, supermarkety obydlené krysami a hejny netopýrů, příprava jídla nad otevřeným ohněm. I takto dramaticky by mohl vypadat popis situace nejednoho evropského či amerického města několik let až desetiletí po ropném zlomu. Čím prudší bude pokles v dodávkách ropy, tím kritičtěji to zasáhne samo ocelové srdce industriální civilizace, poháněné energií fosilních paliv. Městská populace, odříznutá od skladů s potravinami, zemědělsky negramotná, pozná po dekádách blahobytu skutečnou cenu jídla a začne se vracet na venkov. Takový scénář budoucího vývoje si asi nikdo z nás nepřeje. Jak mu lze čelit?
Ropný zlom je český ekvivalent anglického výrazu „peak oil“, což doslova znamená „ropný vrchol“. Dochází k němu v momentě, kdy vyvrcholí těžba ropy a její produkce již dál neroste, aby následně po určité době, označované jako plató, nastoupila na sestupnou dráhu. Podstatné přitom je, že kritický bod nepřichází v okamžiku vyčerpání veškeré dostupné ropy, ale již v momentě, kdy jsou její zásoby poloviční.
Moderní industrializované země jsou na ropě hluboce závislé prakticky ve všech důležitých oblastech jako je doprava, distribuce a zpracování potravin, zemědělství, zdravotnictví, armáda či údržba infrastruktury. Vzhledem k tomu, že na obzoru se nerýsuje nic, co by mohlo univerzálnost a obrovský energetický potenciál ropy nahradit, lze očekávat, že její nedostatek způsobí vážné trhliny ve funkčnosti moderních systémů.
Někteří lidé vzali tuto hrozbu vážně a v rámci komunit podobně smýšlejících se začali na budoucí energetický deficit připravovat. Vzhledem k tomu, že prohlubující se závislost na ropě a fosilních palivech je typická pro celou moderní společnost, žádá si vymanění z tohoto stavu skutečný přechod, jenž by proměnil základní kulturní paradigma civilizace založené na růstu. Jak to však často bývá, prvotní impuls musel vzejít od konkrétních lidí ze spodu.
V Irsku se tak před čtyřmi roky zrodilo Hnutí přechodu (Transition movement), odkud se následně rozšířilo na britský ostrov. V Anglii dnes existuje přes šedesát místních skupin, které se snaží na lokální, regionální či národní úrovni dosáhnout systémové pružnosti napříč širokou škálou oblastí jako stravování, ekonomika, energetika, doprava apod. Pružnost je definována jako schopnost systému vstřebat poruchu a reorganizovat se za chodu. Skupiny spolu vzájemně komunikují, vyměňují si zkušenosti a podporují se ve své činnosti. Dnes lze komunity, které se k této myšlence hlásí, nalézt v Austrálii, Japonsku, USA či na Novém Zélandu.
Jak vzniká komunita přechodu? Docela prostě. Na začátku se malá skupinka motivovaných lidí sejde nad společně sdílenou otázkou: Jak můžeme společně reagovat na výzvy ropného zlomu a klimatické změny? Ústřední problém, před něhož je staví tato otázka, se týká snížení emisí uhlíku. Jak se píše na domovském webu hnutí transitiontowns.org: „klimatická změna činí z redukce uhlíku cosi podstatného, ropný zlom cosi nevyhnutelného.“
V prvé řadě jde tedy o to minimalizovat závislost na ropě a ostatních fosilních palivech, jako jsou uhlí a zemní plyn. K tomu slouží tzv. plán energetického poklesu – časový harmonogram praktických kroků, které povedou ke zvýšení skupinové pružnosti a snížení emisí uhlíku (a tím i závislosti na fosilních palivech). Ten by si měla časem vypracovat každá komunita.
Základním principem, od něhož se odvíjí vše ostatní, je lokalizace života jednotlivců, kteří se v hnutí angažují. To vyžaduje nejen konkrétní praktické kroky, ale též celkovou změnu myšlení a životního stylu, což je možná - ve stále více globalizovaném světě - vůbec to nejtěžší. Z hlediska budoucího nedostatku ropy je ovšem takové jednání plně racionální a vlastně i nezbytné.
Prvotní impuls ke vzniku hnutí přišel v roce 2005 z irského pobřežního městečka Kinsale. Učitel permakultury Rob Hopkins zde spolu se svými žáky vymýšlel plán, jenž měl umožnit místní komunitě vypořádat se s ropným zlomem. Jeden z jeho studentů, Louise Rooney, při té příležitosti vytvořil koncept nazvaný „Města přechodu“, jenž byl následně schválen místní městskou radou a přijat jako způsob, jímž město zahájí svou cestu k energetické nezávislosti. Cílem bylo dosáhnout pružnosti, soběstačnosti a udržitelnosti na všech možných úrovních. Kinsale se tak stalo historicky prvním městem přechodu, jemuž se navíc dostalo i politické podpory.
Městečko Totnes, ležící v jihozápadní části Anglie na řece Dart, je dalším významným ohniskem tohoto hnutí. Tamní skupina patří mezi ty, které se dostaly na cestě k postfosilní budoucnosti zatím asi nejdál. Na začátku stáli již zmiňovaný Rob Hopkins a Naresh Giangrande, kteří iniciovali několik filmových promítání a debat nad problémem ropného zlomu. Z atmosféry těchto setkání se časem rozvinula touha reagovat na tuto výzvu v rámci společné komunity. Tak vzniklo v září 2006 Totnes, městečko přechodu (Transition Town Totnes neboli TTT). Oficiálního vyhlášení vzniku TTT se zúčastnilo na 400 lidí. Od roku 2007 má TTT vlastní kancelář a v současné době zakládá neziskovou organizaci.
TTT spolupracuje s místními obyvateli, školami a obchody; dokázalo si vydobýt i slušný prostor v médiích. Například stanice BBC odvysílala několik pořadů, věnovaných aktivitám komunity v Totnes. Model, který zde na základě vlastní zkušenosti vytvořili, inspiroval přes stovku registrovaných skupin v Anglii i za jejím hranicemi a další asi tisícovku neoficiálních komunit po celém světě. Návod na uskutečnění přechodu je obsažen v knize Transition handbook (Průvodce přechodem), která se v Británii stala bestsellerem a jejímž autorem je právě Rob Hopkins.
V rámci TTT se postupně vyprofilovalo několik tematicky orientovaných skupin. Každá z nich se věnuje jedné specifické oblasti, její členové se pravidelně scházejí, diskutují příslušné problémy, plánují společné projekty. Jedna osoba ze skupiny dochází na setkání ústředního koordinačního týmu, který TTT zastřešuje a zajišťuje komunikaci mezi skupinami. V Totnes jich dnes existuje asi deset. Usilují o uskutečnění přechodu v dopravě, energetice, umění, stravování, vzdělávání, ekonomice a v dalších sektorech života moderní společnosti.
Na praktické úrovni se potom například zakládají tzv. veřejné zahrady („community gardens“), a to v duchu hesla, jež se v rámci hnutí stalo oblíbeným: „Nikoli potravinové kilometry, nýbrž metry!“ Veřejné zahrady fungují podobně jako tradiční parky: jsou otevřené návštěvníkům a uvnitř měst poskytují trochu zeleného prostoru, kde je možné se shromažďovat, kochat krásou či rekreovat. Ovšem jsou zde dva podstatné rozdíly. Zaprvé, o údržbu těchto míst se nestarají placení profesionálové, nýbrž sami lidé, kteří zde zahradničí. Zadruhé, zatímco v parcích se sázejí především okrasné dřeviny, veřejné zahrady produkují čerstvou stravu. Pro tyto účely může být pozemek rozdělen na individuální parcely (což nemá asi daleko k našim zahrádkářským koloniím) anebo spravován v jednotném stylu jako společně sdílený celek.
Jiným příkladem z praxe je zavedení lokální měny v březnu 2007, k němuž se odhodlali právě v Totnes. Lidé si zde nyní mohou na čtyřech různých místech vyměňovat anglické libry za totnesské libry, které lze utratit v asi sedmdesáti místních obchodech. Některé podniky poskytují při platbě v této měně slevu, čímž podporují její užívání. Každá totnesská libra, která se dostane do oběhu, je krytá anglickou librou uloženou v bance. Podnik, který nahromadí přebytky místní měny, má možnost vyměnit je zpět za anglickou libru. Do budoucna se uvažuje o tom, že místní měna by mohla být krytá půdou, energií či prací. Tento systém má přispět k tomu, aby peníze neodtékaly ven z regionu, ale zůstaly v oběhu na lokální úrovni.
Na celém hnutí je sympatické nejen to, že problém energetické závislosti na ropě nepodceňuje – jako většina naší politické reprezentace, ale též to, že ho ani zbytečně nedramatizuje – jak činí mnozí z těch, kteří ponořeni do apokalyptických vizí konce industriálního věku, hromadí zásoby ve svých podzemních bunkrech. Ve výzvě budoucího energetického deficitu vidí hnutí příležitost pro radostnou realizaci přechodu od průmyslové společnosti anonymních jedinců k postindustriální společnosti zaměřené více na lokální život a vztahy. Mnoho lidí zde nachází příležitost pro uplatnění svých znalostí a realizaci schopností a dovedností, ať už jsou jakkoli omezené. Kdo se vyzná v zahradničení, může to naučit ostatní, kdo umí stavět domy, učí se využívat místní materiály, kdo ovládá ošetřovatelství, promýšlí, jak bude poskytovat lidem zdravotní péči, až dojde ropa. Každý z těch, kteří mají zájem a jsou ochotni spolupracovat, se může zapojit. Ve společnosti tak vzniká příznivá atmosféra, která může sehrát významnou roli při vyrovnávání se s kritickými situacemi, jež pro nás uchystala budoucnost.
MAREK KVAPIL
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
