„Německo nám hodně pomohlo, Sýrie mi nedala nic. Můj domov už je proto tady.“ 

Když bylo Azadovi patnáct, živořil ve stanu na turecké straně hranice se Sýrií. Na dohled svého domovského města Kobaní, o které válčili kurdští bojovníci a džihádisté Islámského státu. Znovu a znovu přemlouval rodiče, aby mohl se staršími kluky z tábora odejít směrem do Evropy a požádat tam o azyl. „Pořád mi to zakazovali, přišlo jim to moc nebezpečné,“ říká dnes pětadvacetiletý Azad Kúr. „Ale nakonec jsem je přemluvil.“ Projel Turecko, člunem se přeplavil do Řecka a přes Balkán pokračoval až do Německa. Jednadvacátého srpna 2015 – tedy dříve než Angela Merkel prohlásila své proslulé „Wir schaffen das“ (Zvládneme to) – zakončil svoji pouť v Brémách. 

Ve stejném týdnu do hanzovního města na severu Německa přišel také šestnáctiletý Ismáíl Fústok. Vyrůstal v rodině zámožného architekta v syrském Aleppu a o jeho odchodu do Evropy rozhodla během rodinných porad matka. Bála se, že její synové dříve nebo později budou odvedeni do syrské armády – a budou zabíjet nebo padnou ve službách diktatury Bašára Asada. Na riskantní cestu k německému azylu se Ismáíl vydal s plánem, že za ním potom v rámci slučování rodin nezletilých běženců přijdou také rodiče a tři bratři.  

Azad a Ismáíl, dva puberťáci z velmi rozdílných částí Sýrie, se v Brémách sešli v téže ubytovně, v budově bývalé celnice. Přišli jako naprostí cizinci, po bezmála deseti letech mají německé občanství a hovoří perfektní němčinou. Během našich oddělených setkání oba sami od sebe prohodí, že během exodu do Evropy rychleji zestárli a na svůj věk zvážněli. A to přesto, že v Brémách prosluli jako baviči. Jeden brémský hudebník chtěl nezletilým běžencům ve staré celnici zpestřit život a nabídl jim hudební lekce. Azad a Ismáíl se jako jedni z mála přihlásili a ze společných hudebních zkoušek se urodilo pásmo desítek písní a skečů a stovky veřejných vystoupení. Jejich kapela se s odkazem na ubytovnu jmenovala „Zollhausboys“.  

Mají mnoho společného, ale probíhající historickou změnu v jejich vlasti prožívají zcela jinak. „Když jsem viděl radost Syřanů z pádu režimu, tak jsem měl slzy v očích,“ říká Azad. „Ale zároveň jsem měl spoustu otázek: nedopadneme jako Afghánistán pod vládou islamistů? Co to přinese nám, Kurdům?“ Do německých ulic vyšly slavit desítky tisíc Syřanů, avšak Azad se – podobně jako další jeho kurdští přátelé – nepřidal.  

Jeho rodiče jsou zpět v Kobaní, které Kurdové s americkou podporou v roce 2016 na Islámském státu vybojovali a následně na severovýchodě vytvořili vlastní samosprávu. A bojí se nové války: útoku Turecka a jeho spřátelených milicí, které v kurdské autonomii spatřují bezpečnostní hrozbu. „Rodiče nemohou spát, protože třicet kilometrů od jejich domova pravidelně padají bomby. Své věci mají sbalené v autě, tak aby mohli kdykoli odjet,“ říká. Arabská většina Sýrie a v občanské válce vítězní islamisté podle jeho názoru tužbám Kurdů a jejich historické zkušenosti plné útlaku nerozumí.   

Ismáíl pochází ze sunnitské arabské rodiny a jeho radost z pádu tyrana je nezkalená. Poslední dva dny před Asadovým útěkem do ruského exilu nespal, oči mu visely na serveru LiveMap a jeho neustále aktualizovaných zprávách z bojiště. Každých pár hodin si psal s příbuznými v Aleppu. „Pár dní, dokud se situace nevyjasnila, nevycházeli na ulici. Život je pořád špatný, třeba dodávky proudu nebo vody. Ale lidé zase mají naději v lepší budoucnost. Předtím to bylo špatné a navíc i beznadějné,“ říká.  

Azad a Ismáíl, dva ze zhruba milionu Syřanů, kteří v Německu v minulých deseti letech našli útočiště. Prchali před válkou, vládnoucí despocií nebo džihádisty. Teď, po historickém politickém otřesu v Sýrii se v německé politické debatě začala přetřásat i jejich budoucnost. Chtějí se vrátit domů? Nebo se tam budou muset vrátit povinně? A kde se vlastně po letech života mezi břehy Severního moře a vrcholky Bavorských Alp cítí být doma?  

Domov je zničený

Tyto otázky po zhroucení Asadovy diktatury nevyvstaly jen v Německu. Například rakouské ministerstvo vnitra ještě před Vánocemi poslalo dopis Syřanům, kteří do země přišli v posledních pěti letech, a zpravilo je, že začíná proces o odebírání azylu. Pokud tedy nedoloží, že potřebují ochranu nebo neprokážou, že se o sebe finančně postarají a jsou dobře integrovaní. V Německu prozatím úřady zmrazily vyřizování zhruba padesáti tisíc ještě nezpracovaných azylových žádostí s tím, že rozhodnutí o nich padne až podle dalšího vývoje v poasadovské Sýrii. 

Tématu se ovšem chytla nacionalistická Alternativa pro Německo (AfD), která požaduje masové deportace. Její předsedkyně Alice Weidel řekla, že pokud se Syřané v Německu radují z pádu jejich diktátora, tak už jim nic nebrání v návratu domů. Někteří prominentní křesťanští demokraté navrhli, aby Syřané jako motivaci k odchodu dostali od německého státu tisíc eur na rozloučenou.  

A konzervativní lídr opozice a pravděpodobný příští kancléř Friedrich Merz požaduje odchod těch, kdo nepracují. Podle dat Spolkového úřadu práce je momentálně zaměstnáno 42 procent Syřanů v produktivním věku. Další studují nebo jsou v učení. Míra zaměstnanosti ale stoupá s dobou života v Německu: po sedmi letech v zemi se u syrských mužů příliš neliší od německého průměru, u syrských žen zůstává výrazně nižší než těch německých. 

Reakce ze syrské komunity nejsou jednoznačné. „Po těch zhruba deseti letech se už dá říct, kdo se snaží pracovat a učit německy, a kdo ne,“ říká nám v Brémách zubař Alí Abdulhádí, který si zařídil pracovní vízum do Německa hned v prvním roce syrské vzpoury proti Asadovi v roce 2011. „Ale mnozí z těch, kdo příliš integrovaní nejsou, mají děti, které už umějí lépe německy než arabsky,“ namítá mu jeho kolega, zubař Wáchid Ghannem, který do Německa přišel za studiem a za prací před dvaceti lety.

Azad Kúr popisuje, jak politická debata o návratu znejistila některé jeho známé. „Volala mi hned teta a vystrašeně se ptala, jestli nás teď Němci chtějí odsunout zpátky do Sýrie,“ říká. Ve stovkách facebookových skupin se podle něj podobné otázky opakují. „Taková debata se dala očekávat. Ale mluvit o tom, ať Syřané odejdou hned ve chvíli, kdy většina cítí obrovskou radost a úlevu, je naprosto neempatické,“ říká. I dobře začleněným Syřanům, kteří si v Německu vytvořili nový život, to podle něj nasazuje brouka do hlavy: Budeme tu pořád vítaní? Máme si snad chystat plán B?  

Sám se cítí, jak říká, být „německým Kurdem“. „Příliš mnoho syrského v sobě už necítím,“ říká. Na univerzitě studuje politologii a ekonomii, většinu jeho kamarádů tvoří Němci, angažuje se v místní straně Zelených a kromě toho vydal kuchařku kurdských receptů.  

Ismáíl se s ním, jak jsme výše viděli, neshodne v pohledu na dění v jejich společné rodné zemi, které vidí mnohem optimističtěji. Hádali se ostatně i při psaní textů přibližujících německému publiku syrskou historii v kapele Zollhausboys. Na rozdíl od Azada je věřící, nepije alkohol a uznává, že ačkoli má i německé kamarády, tak hlubší jsou přátelství v syrské partě. Svou budoucnost však vidí v jádru stejně: v Německu, v Brémách. „Tohle je můj druhý domov, cítím se tu dobře,“ říká. Na místní univerzitě studuje letecké inženýrství a povedlo se naplnit velký rodinný plán.  

Jeho malý pokoj, kterému dominují dva velké počítačové monitory a na zdi vyvěšené kytary, je součástí bytu, kde poslední roky žijí i jeho rodiče a dva mladší bratři. Do Brém mohli v rámci sloučení rodin přiletět na konci roku 2016, tedy rok a půl po Ismáílově příchodu. Otec v Aleppu vedl developerskou firmu, vydělával hodně peněz a žil v prostorném domě. Nyní se v Brémách tísní v malém bytě v někdejší dělnické čtvrti. Přesto jsou za tu možnost vděční.

„Synové chodí do školy a na univerzitu, studují v němčině. Všichni jsme v bezpečí. To je pro mě to nejdůležitější,“ říká otec. „Ten domov, po kterém se mi stýská, je zničený. Průmysl a dobrá pracovní místa výhledově nebudou.“ Jako padesátník se naučil základům němčiny, odborný slovník a standardy svého oboru však v nové řeči nikdy neovládne. Pracuje tedy jako pedagogický asistent v ubytovně pro nezletilé migranty. Stejně jako Ismáílova matka, která studovala arabskou literaturu a v předválečné Sýrii učila cizince arabsky.  

Ismáílův starší bratr už byl na konci roku 2016 plnoletý, a proto se na něj pravidla pro slučování rodin nevztahovala. V roce 2017 proto přicestoval na vlastní pěst: nelegálně překročil pozemní hranici z Turecka do Řecka, v Athénách pak tento mladík se zrzavými vlasy a bledou pletí koupil falešný irský pas, na který přiletěl do Frankfurtu a požádal tam o azyl.

Dnes na univerzitě studuje stavební inženýrství. Se svou snoubenkou šest let udržovali vztah na dálku, zatímco se ona v Sýrii učila němčinu. Když získala potřebné certifikáty, tak na německé ambasádě v sousedním Jordánsku požádala o běžné pracovní vízum – a loni do Německa přiletěla. Mladému páru se právě v Brémách narodil syn.  

Potřebujeme, aby u nás pracovali

Hned po Asadově pádu nastartovaná německá debata o návratu Syřanů ovšem zakrátko nabrala jiný směr. Ozvala se lékařská profesní sdružení s informací, že Syřané jsou nejčastější zahraniční národností mezi doktory. Je jich víc než pět tisíc a zvlášť často působí na venkovských klinikách, kterým zoufale schází personál. V médiích, která se v posledním roce takřka výhradně zabývala násilnou kriminalitou velmi malé části syrské komunity – k nárůstu mladistvé kriminality došlo i v Brémách –, se náhle psalo o nepostradatelnosti Syřanů. Osmdesát tisíc jich kupříkladu pracuje v profesích, ve kterých nejvíce chybějí pracovní síly. Například jako automechanici nebo pečovatelé.  

„Když jsme sledovali zprávy o Asadově konci, tak jsem manželce říkal, že nám hrozí problém: odchod Syřanů,“ říká ve své kanceláři Andreas Meyer, předseda Řemeslnické komory v Brémách. „Zastupujeme 5400 podniků s celkem více než třiceti tisíci zaměstnanci. A nedostatek pracovníků je dlouhodobě naším největším problémem.“ Momentálně v Brémách chybí dva až čtyři tisíce řemeslníků. Jejich nedostatek podle Meyera prodražuje zakázky a vede k dlouhým čekacím lhůtám. Výrazně zdržuje některé velké infrastrukturní projekty, například schválený rozvoj dálkového vytápění nebo masové instalace solárních panelů a tepelných čerpadel. 

„Nemáme statistiky o národnosti zaměstnanců, ale u učňů to víme přesně – tam lidé se syrskou národností tvoří momentálně sedm až osm procent,“ říká Andreas Meyer. Následně pronáší věty, které jsou mimoběžné s momentálně převažujícími politickými debatami o migraci: „Musíme se naopak ptát, co můžeme dělat pro to, aby u nás chtěli zůstat. Abychom udrželi ty, kdo si pohrávají s myšlenkou na návrat,“ říká a chválí vstřícné klima, které ve vztahu vůči migrantům šířila Angela Merkel. „Říkám to z čirého egoismu: potřebujeme, aby u nás ti lidé chtěli pracovat.“  

Meyerův kolega z komory Martin Kellner má v popisu práce propojování migrantů a živnostníků. Pravidelně například o pracovních možnostech informuje na jazykových školách pro cizince nebo v uprchlických ubytovnách. „Zkušenosti se syrskými pracovníky se nijak nevymykají zkušenostem s jinými národnostmi včetně německé, vesměs pracují dobře,“ říká. „Někdy mohou být během učení ve firmách na překážku jejich horší jazykové dovednosti. Ale to není nepřekonatelné a já v takových případech pomáhám hledat vhodné řešení.“

Za syrskými dělníky pak vyrážíme do dvou míst. Na benzinku Shell a do přilehlé autodílny a nejprve do maloměsta na předměstí Brém, kde jedna malířská firma maluje chodby a místnosti osmnácti domů pro velkou společnost vlastnící byty.  

Německý sen

 V bílých montérkách tu pracuje Fidá Rabbúz, který patří do syrské křesťanské menšiny. Do Německa odešel také jako nezletilý v srpnu 2015. Občanská válka začala, když mu bylo dvanáct. Od rodičů z Damašku nedostává příliš dobré zprávy. Posledních pět dní nemají elektřinu a v jejich čtvrti se objevují kontrolní stanoviště. Místní si nejsou jistí, ve kterých z nich hlídkují opravdu bojovníci vítězné islamistické milice HTS a kde si uniformy navlékli zločinci, aby okrádali řidiče. Otec mu zrovna vyprávěl, že jeden soused hlídkou bez zastavení projel – a byl zastřelen. „Ale horší než za Asada to být nemůže,“ říká.  

Rodiče neviděl jedenáct let a hrozně se těší, až je navštíví. „Můj domov už je ale tady. Podobně to vidí desítky kamarádů, pochybuji, že se někdo z mé generace dobrovolně vrátí. Naučili jsme se jazyk, zvykli jsme si. Tahle země nám hodně pomohla. Sýrie mi nedala vůbec nic,“ říká Fidá. 

Rodiče v minulých letech prodali svůj majetek, aby zaplatili převaděčské služby na cestu směrem do Brém pro jeho mladší sourozence. Zatímco během relativně otevřených hranic v létě roku 2015 Fidá cestu do Německa zvládl s 1500 eury, tak jeho bratra a sestru převaděčské služby stály dvacet a třicet tisíc eur. Sestra přijela teprve loni a patří k těm, jejichž žádost o azyl byla prozatím zmrazena. 

Ve chvíli, kdy v Německu i jinde Evropě mezi domorodci sílí pesimismus ohledně vlastních vyhlídek, tu Syřané pořád vidí zaslíbenou zemi. Ti, kteří už v Německu zapouštějí kořeny, pomáhají a radí svým blízkým, kteří jsou pořád ve vlasti.  

„Bratr je ještě v Sýrii, je mu dvacet. Říkal jsem mu, aby se učil německy a školil se na pečovatele nebo zdravotníka,“ říká Júsef, který v Brémách pracuje na benzince Shell. „Ptal jsem se v místní nemocnici, a když bratr splní všechny podmínky, tak ho přijmou. Přiletí pak bezpečně letadlem. Když chcete pracovat, tak jsou tu skvělé příležitosti.“

V přilehlém autoservisu vydělává i jeho starší bratr. Po většinu syrské války pracoval jako automechanik v tureckém Istanbulu. Před dvěma lety, když se tam v hluboké ekonomické krizi nálada prudce obrátila proti syrským běžencům, se vydal nelegální cestou za bratrem a ten mu domluvil místo. 

Básim Chán, který benzinku a servis provozuje, jejich zkušenosti dobře rozumí. Koncem osmdesátých let, to mu bylo deset, sem s rodiči přišel také jako válečný uprchlík, tehdy z Libanonu. Ve škole se trápil, ale vyučil se automechanikem, začal v oboru úspěšně podnikat a nakonec se stal i členem městského zastupitelstva za sociální demokracii, v Brémách tradičně nejsilnější strany. Žije svůj německý sen – tak jako rostoucí počet Syřanů.