Někdy dětem nabídnu, ať vyšetří zuby mně

V českém zdravotnictví patří k průkopnicím tzv. procedurální péče, systému jemných technik, které snižují stres z návštěvy lékaře. Kolegové jí posílají děti označované jako „neošetřitelné“ – pacienty s úzkostí, ADHD, posttraumatickým syndromem, autismem nebo mentálním postižením. Aby jim lépe rozuměla, přihlásila se Lenka Černá do výcviku v dětské psychoterapii a průběžně vylaďuje cosi jako „komplexní přístup“, který nese pozoruhodné výsledky. Polovina z bázlivých dětí, u nichž se zdálo, že zákrok nezvládnou bez celkové narkózy, nakonec díky její podpoře najde odvahu usednout do křesla a otevřít ústa zubařské vrtačce.   

Proč se vlastně bojíme zubaře?

Jeden z nejčastějších důvodů je to, že stomatologie bývala v minulosti spojená se zažíváním bolesti, pocitů bezmoci a ztráty kontroly. Profesor Ad de Jongh z Amsterdamské univerzity, který se zabývá výzkumem dentální úzkosti a dentální fobie, formuloval čtyři příčiny. Na prvním místě uvádí právě pocit bezmoci a bolest, na druhém chování a osobnost lékaře. Třetím důvodem bývá selhávající ošetření, když se musíme s jedním zubem opakovaně vracet, trvá to dlouho a vyčerpá nás to. A tím posledním důvodem strachu jsou pocity zmatku a neporozumění, když pacient nechápe, co a proč se s ním vlastně děje, není dobře informován. Tohle všechno tvoří dohromady negativní zkušenost, která se šíří ve společnosti. Děti se pak někdy bojí návštěvy zubního lékaře, aniž ho někdy viděli, jen z doslechu od své rodiny nebo kamarádů.

Proč u zubaře cítíme bezmoc? Protože nemůžeme při zákroku mluvit?