Ve jménu Otce, Syna – a těhotenského testu

Poslankyně Romana Bělohlávková (KDU-ČSL) připravila nenápadný pozměňovací návrh k novele o veřejném zdravotním pojištění. Podle něj by v budoucnu měli mít výrobci těhotenských testů povinnost uvést na krabičku jedno upozornění. Mělo by odkazovat na weby vybraných organizací – a za nedodržení povinnosti by hrozila pokuta až dva miliony korun. Bělohlávková se po otázce, jaké organizace jsou ve hře, nechala slyšet, že by mělo jít o „pro-life“ aktivitu, která by ženy směřovala k „zachování těhotenství“. Možná by bylo lepší říct na rovinu, že prvotní nápad na zmíněnou úpravu vzešel od ultrakonzervativního Hnutí pro život (tato organizace připravovala i argumentaci pro důvodovou zprávu). Podstatnější je, že jejím dlouhodobým cílem je úplný zákaz interrupcí v Česku. Je navázaná na síť Agenda Europe, jejímž členům se v prosazování svého pohledu na svět nejlépe osvědčuje taktika postupné stigmatizace interrupcí. Příkladem je Maďarsko, kde musí ženy od roku 2022 před přerušením těhotenství poslouchat tlukot srdce plodu.

Bělohlávková ve své argumentaci o nutnosti uvést na krabičku upozornění zmiňuje situaci žen v nouzi a těch, které mohou být pod tlakem někoho jiného, aby potrat podstoupily. S tím by se dalo souhlasit, pokud by ženy odkaz dovedl k psychologické pomoci nebo na rozcestník, který by je provedl možnostmi sociální podpory – a nikoli na stránky ideologických lobbistů. Jako další důvod ale zákonodárkyně uvádí propad demografické křivky. Nic není víc vedle než logika, dle níž platí, že pokud alespoň část žen odradíme od umělého potratu, pozitivně tím ovlivníme porodnost. V Česku se skutečně rodí málo dětí, ale rozhodně tomu není z důvodu interrupčního šílenství. Od roku 1957, kdy se v Československu legalizovalo umělé přerušení těhotenství, jich nikdy nebylo méně. V roce 2023 lékaři vykonali 15 088 těchto zákroků (na přelomu osmdesátých a devadesátých let to běžně bývalo přes sto tisíc). Důvodů je vícero, od lepší dostupnosti antikoncepce, důslednějšího plánování rodičovství až po větší sexuální zdrženlivost mladých lidí. Jedním z faktorů je třeba i fakt, že nyní jsou v reprodukčním věku slabé ročníky devadesátých let. Místo pokusů zachraňovat demografickou křivku skrze obaly těhotenských testů (na něž by se zcela jistě rádo probojovalo Hnutí pro život) by bylo mnohem lepší naslouchat těm, jichž se problém opravdu týká. Tedy těm, kdo odkládají rodičovství, z různých důvodů neplánují děti, přestože po nich touží, nebo se vzdávají snu o velké rodině, i když by ji chtěli. Mnohem více než kontakt na lobbisty s extrémním světonázorem by ocenili, kdyby se někdo zajímal o jejich skutečné problémy – například rostoucí náklady na bydlení, málo flexibilní pracovní nabídky, schopnost uživit rodinu z jednoho příjmu a rodičovské, klimatická krize nebo geopolitická situace, v níž se člověk bojí o svou vlastní budoucnost. A tím spíš o osud potenciálních potomků.