Proč se Čapek nemýlil, když věřil v člověka

Ve výborném českém filmu Člověk proti zkáze (1989) o Karlu Čapkovi probíhá na konci třicátých let 20. století dialog mezi slavným spisovatelem a jeho kolegou Vladislavem Vančurou. Čapek svírá v ruce kámen, který mu někdo hodil do okna, a vzpomíná na nedávný pokus o přepadení, jemuž jen těsně unikl. Přemítá, jestli to neznamená, že „lidi jsou hlupáci, Vančuro“, a pokračuje: „Já jsem věřil, že tenhle stát si pro sebe udělali poctiví, obyčejní lidé. Udělal jsem chybu?“ Jde o fiktivní rozhovor, ale nepochybně si podobné otázky musel klást. Celé Čapkovo novinářské psaní lze shrnout do výňatku z jednoho z jeho textů: „Věřím v humanitu, v demokracii a v člověka.“ Nedlouho před svou smrtí v prosinci 1938 však musel vidět, že humanismus nahrazuje fanatismus, demokracii totalitarismus a člověk se tomu nadšeně žene v ústrety. Takže udělal Čapek „chybu“, jak se ptá ve filmu? 

Otázka důvěry v lidi je v dnešní době stále aktuálnější. Polarizovaná společnost jen těžko hledá společnou řeč, a stále více lidí přemýšlí o tom, jestli se opakuje tragická situace známá z historie, kdy bylo mnoho lidí připravených vzdát se své svobody, případně ji upřít svým oponentům. 

Pocit odporu k těm druhým je tak silný, že je důležitější pro rozhodování ve volbách než otázka kvality života. Fareed Zakaria v rozhovoru pro Respekt mluvil o kontrarevoluci proti pořádkům, které vládly západnímu světu desítky let. Máme tedy stále důvod věřit v humanitu, demokracii a člověka? A narazíme pak, stejně jako Čapek?

Je lepší být pesimista?

Na scénu z filmu Člověk proti zkáze jsem si vzpomněl při čtení fascinující knihy Krize demokratického kapitalismu od slavného novináře Financial Times Martina Wolfa. Ten hned v úvodu zmiňuje, že mu čtenáři často vyčítají sklon k pesimismu. „Na tuto výtku mám tři odpovědi,“ píše Wolf. „Zaprvé, díky mému pesimismu jsou překvapení, jež zažívám, převážně příznivá. Zadruhé, největší chyby, jichž jsem se kdy dopustil, pramenily z přemíry optimismu – naposledy z přehnané důvěry v uvážlivost finančních trhů a zdravý rozum voličů. Třetí a nejspíš nejdůležitější odpověď zní, že za svou existenci vděčím rozhodnutím dvou pesimistů, totiž svého otce a otce mé matky.“ 

Tím rozhodnutím myslí, že se jeho otec, rakouský Žid, rozhodl odjet vpředvečer světové války do Londýna. Stejný krok udělal jeho dědeček z maminčiny strany, který okamžitě po vpádu hitlerovského vojska do Nizozemska vzal rodinu a nasedl na loď mířící mimo kontinent. Vyzval prý i další příbuzné, aby se přidali, ale do přístavu nedorazil nikdo. „Kombinace dědečkova pesimismu s rychlým uvažováním zachránila jeho rodinu. Takřka všichni ostatní příbuzní však zahynuli. Zachránil ho právě pesimismus,“ píše Wolf.

Po přečtení těchto a podobných řádek mě napadlo, jestli není vlastně pesimistický pohled na svět praktičtější. Přesvědčení, že věci s větší pravděpodobností dopadnou spíše špatně než dobře, člověka zjevně lépe ochrání. Taková úvaha zní logicky, v mém případě ji však komplikuje jeden vnitřní rozpor. Čím to je, že přes všechny znepokojivé zprávy – a je jich opravdu mnoho – onen pesimismus necítím?

Jednoduchá odpověď by mohla znít: Protože jsem naivní. Nemám po ruce důkaz, který by mou naivitu potvrzoval či vyvracel, ale rozhodně dokážu identifikovat, v čem se moje zkušenost liší od té Wolfovy. Pohled člověka na svět nevyrůstá jen z racionální kalkulace rizik, ale především z životních zkušeností. Ačkoli bych se nikdy nedefinoval jako optimista, okolnosti, které formovaly mé přemýšlení a prožívání, možná nejlépe vysvětlují, proč je můj pohled i v dnešní znepokojující době o něco bližší tomu Čapkovu. 

Odlišná zkušenost

Martin Wolf vyrůstal se zkušeností člověka, který vlastně jen shodou okolností dostal šanci žít. Na šest milionů Židů bylo během druhé světové války zavražděno. Pokud víte, že o vašem osudu rozhodl vstup vašich předků na palubu, je obezřetnost více než logickým postojem. A to i přes další formující zážitek porážky nacistického Německa. Je na vás, jaké poučení si z toho vezmete, Wolf, jak sám říká, si vybral pesimismus.