Sestavovala jsem posádky pro kosmický let jako vesmírnou rodinu

Účastnila jste se řady simulovaných misí na Měsíc a Mars, kdy posádka žije v izolaci a zkoumá podmínky během skutečné kosmické výpravy. Jak život na takové stanici vypadá?

Stanice pro simulované lety na Měsíc nebo Mars se stavějí v extrémních podmínkách, třeba na dosud aktivní havajské sopce Mauna Loa – právě tady jsem řadu misí vedla já. Stanice se budují i v poušti nebo třeba v Arktidě. Mohou být také v uzavřených vojenských bunkrech, které nejsou daleko od civilizace, ale tam lidé musejí žít za umělého osvětlení. Obvykle stanice bývají velmi malé, mají třeba osm metrů v průměru, a žije tam zpravidla šest lidí – mise na Mars by měla mít přibližně šestičlennou posádku. Jíme sušenou kosmonautskou stravu, máme velmi malé zásoby vody, naši činnost sledují kamery. Od rána do večera provádíme výzkum, musíme fyzicky cvičit. Hlídáme množství oxidu uhličitého ve vzduchu, stav elektřiny v bateriích, zásoby vody. Ven můžeme pouze se svolením řídicího střediska a ve skafandru. Tak žijeme několik týdnů nebo měsíců, nejdelší mise trvaly zhruba rok.

Vedla jste více než třicítku těchto simulovaných letů. Jak se vám podařilo stát se nejen astrobioložkou, tedy odbornicí na výzkum původu a možných podob života ve vesmíru, ale i velitelkou prestižních misí v USA?

Astrobiologii jsem chtěla studovat už v osmi, byl to můj dětský sen. Přitom v té době tahle věda ještě ani neexistovala, říkala se tomu vesmírná biologie. Když mi bylo deset, měla jsem možnost se setkat s prvním slovenským kosmonautem Ivanem Bellou, což mě inspirovalo k myšlence, že astrobiologický výzkum lze provádět i přímo ve vesmíru. A tak jsem zatoužila tyto dvě lásky spojit – být astrobioložkou a zároveň pracovat v kosmu. 

Co jste pro to udělala?

Věděla jsem, že budu muset odejít do zahraničí, ideálně do Ameriky. Už na střední škole jsem měla několik vedlejších zaměstnání. Pracovala jsem každé léto, abych si našetřila alespoň nějaké peníze, a snažila jsem se mít co nejlepší známky. Podařilo se mi pak dostat na britskou University College London, kde jsem studovala geologii a astrofyziku. Byla to drahá škola, musela jsem mít až tři další zaměstnání a získávat prospěchová stipendia. Ale vyplatilo se, ve druhém ročníku dělali výběr na americkou univerzitu Caltech a z celé Británie vzali jen dva lidi – jednoho Čecha a mě. Tam jsem si k předmětům přidala biologii a v jednadvaceti jsem začala pracovat jako hostující výzkumník pro NASA. Později jsem se vrátila do Evropy a soustředila se na výzkum života v extrémně chladných prostředích. Po čase si mě NASA a Havajská univerzita vybraly na simulovanou misi na Havaj na stanici HI-SEAS vybudovanou na zmíněné aktivní sopce. A nakonec jsem dostala nabídku zůstat na Havaji jako ředitelka této stanice. 

Co má velitelka stanice – a zároveň tedy i mise, simulovaného letu – na starosti? Jaké problémy řeší?

Organizovala jsem denní program, ale mým hlavním úkolem bylo zajistit, aby spolu všichni vycházeli a dělali práci, kterou mají. Aby fungovaly dobře mezilidské vztahy i vědecký výzkum. A musela jsem se naučit hodně věcí, zejména o sobě.

Co jste se o sobě dozvěděla?

Na začátku kariéry, během výzkumu v Grónsku i v různých extrémních prostředích nebo v týmech NASA, jsem často byla jedinou ženou nebo jednou z mála žen. A moji mužští kolegové si často dělali legraci, že jsem moc citlivá a hodně mi záleží na ostatních. Myslela jsem si pak, že moje empatie je slabost, že si na ni musím dávat pozor. Ale čím více misím jsem velela, tím více jsem zjišťovala, že empatie je naopak jednou z mých nejsilnějších stránek, že právě díky ní jsem schopná lidi vést. Mým cílem vždy bylo udělat ze skupiny profesionálů, kteří spolu musejí vyjít v obtížných podmínkách, skutečnou posádku; jakousi vesmírnou rodinu s mnohem pevnějšími vztahy. 

Co to konkrétně znamená?

Když se něco zlého stane, umíme si pomoci, dokážeme si odpustit. Myslím, že mise byly úspěšné, protože jsem je vedla lidským způsobem. Také jsem kolegům říkala, aby se zamysleli nad tím, jak by se cítil skutečný astronaut, pokud mají nějaké těžkosti. Kdybychom byli na Marsu a něco zlého se stalo, skutečný astronaut by nemohl jen tak odejít domů, nemohl by ani zavolat rodině. Komunikace probíhá e-mailem a zpráva z Marsu letí na Zemi až dvacet minut, dalších dvacet minut čekáte na odpověď. Říkala jsem kolegům – ano, jsme na simulované misi, ale i ta prospěje vědě jen tehdy, pokud ji budeme brát vážně. Když pak na stanici nastaly náročné situace, dokázali jsme je díky mentálnímu postoji překonat.