Ticho na konci každé písně

Umí si dát načas a budovat napětí jako nikdo jiný. Trvá to téměř tři a půl minuty, než je v úvodní skladbě Alone slyšet tklivý hlas Roberta Smithe, a to jen proto, aby zazpíval verš: „Tohle je konec každé písně, kterou zpíváme.“ Ve světě The Cure čas plyne jiným tempem než kdekoli jinde, nic tu nepřijde hned. A podobně jako Smith oddaluje nástup zpěvu, i na novinku Songs of a Lost World se čekalo 16 let. A je to návrat, který zní spíš jako velké finále pozdní tvorby.

Že věci dlouho trvají, je v pojetí kapely důkazem, že za něco stojí; že mají svoji váhu.

Koncerty, jejichž délka se běžně rozpíná někde mezi třemi a čtyřmi hodinami, jsou vyjádřením absolutní oddanosti publiku. Stejně tak skutečnost, že Robert Smith udržel svoji kapelu v chodu déle než 45 let a ustál období rostoucího i opadajícího zájmu, potvrzuje, že prostředí smutku a melancholie, do nějž na sklonku sedmdesátých let se svojí tvorbou vstoupil, pro něj nikdy nebylo trendovou stylizací, ale skutečným domovem duše.

I proto jsou dnes The Cure slavnější a uctívanější víc, než kdy byli. Hrají největší koncerty své kariéry a obdivovatele nacházejí mezi komerčními hvězdami, které jim závidí schopnost psát hity, ale stejně tak mají obrovský kredit mezi nezávislými umělci, protože nikdy neuhnuli ze své vize a postojů. „Lidé nás obdivují, i když je třeba ani nebaví naše hudba,“ popisoval to sám lídr před šesti lety v deníku The Guardian. „Zní to namyšleně, ale není to o mně, je to o kapele. Zůstali jsme věrní sami sobě. A pokud máte kapelu, brzy si uvědomíte, jak je to těžké. Myslím, že lidé obdivují právě tuhle naši houževnatost.“

The Cure se nikdy nezabývali malými tématy a novinka Songs of a Lost World není výjimkou. Rozpíná se mezi věčností a vědomím konečnosti a v diskografii kapely patří k těm nejpochmurnějším. Robert Smith ji psal pod vlivem několika úmrtí v nejužším rodinném kruhu, ale nebyli by to The Cure, aby tu tíha a temnota nevedly do hloubky a ke kráse.

Jste taky tak nadšení?

Jedná se o jeden z virálních televizních momentů. Na konci března roku 2019 mají The Cure těsně před uvedením do Rokenrolové síně slávy, když se k Robertu Smithovi na červeném koberci přitočí televizní reportérka, z níž přímo čiší radost z toho, k čemu má dojít. „Moc vám gratuluji. The Cure vstupují do Rokenrolové síně slávy. Jste z toho taky tak nadšení jako já?“ Robert Smith si ji chvíli měří pohledem a pak po svém a poťouchle odpoví: „No, podle toho, jak zníte, tak ne...“

V mnohém to je typický The Cure moment, protože dobře ilustruje, jak kapela a její frontman některé věci berou vážně, až smrtelně, a některé naopak vůbec. Gotický rock, jehož se kapela ve svých začátcích stala synonymem, byl bezprostřední reakcí na společenské dění a na punk. Ale na rozdíl od punkových kapel, které přímo konfrontovaly a atakovaly neutěšenou realitu thatcherovské Británie, znamenala gotika odmítnutí ubíjející každodennosti a příklon k nadčasovosti.

Znechucení z reality a společenských poměrů vedlo v rámci gotické scény k antimodernosti. Do hry vstoupily ingredience vypůjčené jak z romantismu či existencialismu, citace Alberta Camuse, Arthura Rimbauda nebo Franze Kafky, tak z kýče hororových filmů a komiksů. Chycená mezi vysokým a nízkým uměním měla sice gotická scéna punk a postpunk v základech, ovšem skýtala mnohem větší možnosti intelektuální i estetické realizace, pokud jde o image a chuť vyčnívat z parametrů spořádaného života.

Gotická scéna reagovala na normy tím, že se jimi přestala zabývat. Viděla je jako pomíjivé. Z nudy maloměsta Crawley v Sussexu se The Cure vydali do mlžného temného lesa plného démonů, přeludů, fatálních lásek, vnitřních nejistot, životních zklamání, promarněných a nesplněných snů, zmaru, ale i vědomí toho, že nad tím vším se klene věčnost: „Čas utíká. A světlo začíná slábnout. A všude se rozhostil klid. Cit zmizel a obraz se rozplynul. A všude vládne chlad,“ zpíval Smith v roce 1980 na druhém albu Seventeen Seconds.

The Cure prolétli osmdesátými lety podobně jako The Beatles šedesátými nebo David Bowie sedmdesátými, popsal význam a proměny kapely Dorian Lynskey v textu pro The Guardian, v němž vyzdvihl schopnost kapely psát chytlavé popové songy jako The Lovecats, Just like Heaven nebo Boys Don‘t Cry, stejně jako ponurá, bezútěšná a sevřená alba jako Pornography nebo Disintegration.

V devadesátých letech hvězdu The Cure zastínil o poznání méně stylizovaný britpop a po roce 2010 se kapela místo vydávání alb přetvořila v koncertní monstrum. Poháněni představou, že nikdo z příchozích na show nesmí zůstat ošizený, začali The Cure natahovat vystoupení i ke čtyřem hodinám. A podobně si zakládali i na finanční dostupnosti lístků pro všechny příchozí.

Jejich koncerty se v poslední dekádě začaly pyšnit dokonalým podáním, křišťálovým zvukem i naprosto nepředvídatelným výběrem skladeb napříč kariérou. Kapelu začala objevovat úplně nová generace – a s oblibou temného elektronického žánru darkwave či popově gotickou estetikou seriálu Wednesday se The Cure opět vraceli na výsluní. Navíc je politicko-společenská situace opět dost bezútěšná na to, aby před ní emocionální svět The Cure nabízel útočiště. Jediné, co scházelo, byly nové písně.

Nikdy. Navždy. Všechno. Nic. Konec

„Myslím, že existuje jen omezený počet toho, kolikrát se můžete vyzpívat z jistých emocí,“ popisoval Robert Smith před lety pro The Guardian velmi opatrně, s jakými obtížemi se rodí nový repertoár kapely. „Snažil jsem se psát písně o něčem jiném, než jak jsem se cítil, ale neměly v sobě šťávu. Byly intelektuální a to já nejsem,“ shrnoval. Nad novinkou se tak nakonec klene oblouk smrti jeho blízkých: matky, otce i staršího bratra, jemuž je přímo adresovaná skladba I Can Never Say Goodbye. 

Songs of a Lost World nejsou experimentální deskou, naopak v sobě koncentrují všechny prvky a schopnost The Cure vytvářet hudební krajinu pro vykreslení i zmírnění smutků. Často je to právě hudba, která v dlouhých předehrách nastoluje náladu, a zpěv Roberta Smithe do ní vstupuje až ve chvíli, kdy by se na něj skoro mohlo zapomenout. V tu chvíli pak překvapí, jak mladistvě, svěže, ostýchavě i křehce jeho hlas pořád zní. Není zatížen ani špetkou lhostejnosti nebo cynismu, pořád dokáže prožít každé slovo. Právě s důrazem na to, že velká slova jsou pro něj a The Cure vůbec typická.

Nikdy. Navždy. Všechno. Nic. Konec. Ve slovníku The Cure není nic mezi. Emoce, vztahy, život – buď tu jsou, nebo nejsou. Mohou být jen naplno, či vůbec. „Tato láska je pro mě vším, ale nemůžeš udělat nic, abys odvrátila konec,“ zpívá Smith za doprovodu hutné postpunkové basové linky v singlu A Fragile Thing, který pojednává o nepřemožitelnosti i křehkosti lásky. 

The Cure se na Songs of a Lost World daří něco, co vypadá zdánlivě nemožně. Znějí citově zcela zjitřeně a obnaženě, aniž by působili nevyzrále. Mladický nihilismus a dekorativní dekadence raných alb na tomto albu přechází k vědomí konečnosti životních obzorů. Členové kapely vstupují do třetího dějství svého života a gotická perspektiva skýtá mnoho metafor, jak se s ním vyrovnávat.

Téma konce je tu všudypřítomné. Album opisuje obrazný kruh: začíná verši o konci všech písní a končí pompézní desetiminutovou skladbou v duchu pohřebního pochodu nazvanou Endsong. Diskografie The Cure se hemží motivy pronásledování přeludů – viz třeba úspěšný raný singl A Forest, v němž protagonista sleduje přízrak dívky do hlubokých lesů, aby se iluze rozplynula a on skončil sám a ztracený mezi stromy. Na Songs of a Lost World však už písně nejsou chaotická místa a bludiště, v nichž se lze ztratit, ale naopak jde o bezpečná místa, v nichž Smith – a s ním i publikum – dokáže najít sebe sama.

„Všechno je pryč. Sám se rozplynu v čase, nebude to dlouho trvat,“ spěje do finále Endsong. „Zůstávám sám s ničím na konci každé písně,“ uzavírá Smith přemítání nad během času a vlastním stárnutím, aby nakonec došel k jedinému poznání: Uchránit se před zmarem, nicotou a prázdnotou znamená nikdy nepřestat zpívat..