Naštvané východní Německo

Budyšín je poprvé v kronikách zmíněn v roce 1002. Můžete se ohlížet na dlouhé dějiny. Na dějiny kultury, tradice a domova, milí Budyšínští.“ Projev Alice Weidel, předsedkyně Alternativy pro Německo (AfD), před zaplněným náměstím ve čtyřicetitisícovém městě na východě Saska začíná ve středověku. Ale bleskově skáče do přítomnosti. „Tuto tradici, tyto dějiny, vaši kulturu si nenecháme vzít,“ zvyšuje politička na pódiu hlasitost i kadenci slov. „Nedovolíme, aby vám sebrali domov!“

„Heimat“. Domov. Niternými emocemi nabité německé slovo je nyní na saských náměstích, silnicích a chodnících všudypřítomné – volby do zemského parlamentu jsou za dveřmi a domov se zdá být jejich leitmotivem. „Aby Sasko zůstalo domovem,“ zní hlavní předvolební slogan Alternativy. „Aby domov zůstal domovem,“ dokázal jeden z jejích kandidátů slovo „Heimat“ na svůj billboard vměstnat hned dvakrát.

„Domov je tam, kde se oběsíte,“ paroduje tento sentiment na svých plakátech recesistická strana Die Partei (Strana). A „domov“ pro sebe objevila i nová levicová síla, Spojenectví Sahry Wagenknecht (55), jejímž hlavním tématem je ukončení vojenské a finanční pomoci Ukrajině a mírová jednání s Ruskem. „Dáme domov míru,“ slibují její billboardy.

Budyšín je každopádně baštou Alternativy pro Německo. V červnových evropských volbách tu získala téměř 40 procent hlasů, je nejsilnější frakcí v městské i krajské radě. Ve studentských volbách ve zdejším okrese triumfovala s nebývalými 57 procenty (v celém Sasku mezi studenty vyhrála se 35 procenty), zatímco Zelení tu nezískali ani procento.

Alice Weidel (45) ve svém vystoupení na náměstí Kornmarkt rozdává, co místní zjevně potřebují: chválu a rozhořčení. Velebí „velkolepé východní Německo“, které někteří „nestydatí“ politici kvůli útokům na uprchlíky nazývali „temným Německem“. „Obdivuji vás, obdivuji Sasko, pro vaši demokratickou tradici a tradici svobody, pro rok 1989,“ říká – a opět zvyšuje hlas i frekvenci slov. „Potřebujeme opakování roku 1989, milí přátelé,“ volá po změně systému. Všechny ostatní strany nazývá „národní lidovou frontou“ a vyčítá jim cílené ničení „naší milované německé otčiny“. „Není žádná síla, která tento chybný vývoj zastaví – kromě nás!“

Kvůli tomuto naladění, přesněji rozladění, se o zemské volby, které v neděli 1. září kromě Saska proběhly i v Durynsku, s nebývalou pozorností zajímalo celé Německo. Jejich výsledek byl znám až po uzávěrce Respektu, podle demoskopů se ale schylovalo k debaklu vládních stran: sociální demokraté, Zelení a liberálové se pohybovali na hranici pěti procent, a tedy politického přežití. Alternativa pro Německo, jejíž saské a durynské zemské svazy jsou podle zpravodajských služeb extremistické, mířila k zisku třiceti procent hlasů. Doufala v historicky první výhru v zemských volbách.

Tady je rozhodnuto

Alice Weidel je velmi nepravděpodobnou lídryní krajní pravice. Žije v lesbickém svazku se dvěma adoptovanými dětmi a její partnerka pochází ze Srí Lanky. Bývala ve škole premiantkou, hovoří plynně čínsky, velmi rychlou a úspěšnou kariéru udělala ve finančním byznysu, konkrétně v investiční bance Goldman Sachs a v Bank of China.

Každou větu dokáže gradovat do emotivní, naštvané pointy, její dikce dokáže na náměstí v Budyšíně vyvolat doslova husí kůži. „Na kolenou by měli prosit o odpuštění za to, co vám udělali,“ říká o německé politické elitě, která je tak „bezcitná“, že během pandemie „nechala lidi umírat o samotě“, i když „dobře věděla, že to je k ničemu“. Navrhuje, ať politici prosazující větší vojenskou pomoc Ukrajině sami nasednou na rakety vystřelené směrem do Ruska. Slibuje uzavření německých hranic, jejich přísnou kontrolu a po útoku v Solingenu (muž se syrským pasem, který do Německa přišel předloni, zde nožem zabil tři návštěvníky městských slavností) i okamžitý stop přistěhovalectví a vydávání německého občanství na pět let. Zrušila by poplatky pro veřejnoprávní média, jejichž novináři se mají naučit, jaké je to „živit se vlastníma rukama“.

Do posledního místa zaplněný Kornmarkt tleská a na závěr mítinku společně zpívá německou hymnu. Nelze přehlédnout vysokou koncentraci svalnatých, potetovaných mužů středního věku, zjevně zestárlých skins z devadesátých let. Jejich politickou orientaci prozrazují značky oblečení Thor Steinar nebo Label 23, který v nedaleké Chotěbuzi založil člen mezitím zakázaného neonacistického „kamarádšoftu“. Z nápisů na tričkách jde vypozorovat témata, která lidi pálí: „Popírač změny klimatu,“ píše se na jednom. „Babičky proti útočníkům s noži,“ stojí na triku starší dámy. 

Publikum je ale pestré, AfD oslovuje střed místní komunity. Přišli živnostníci, dělníci, střední třída, nespokojení důchodci, otcové se syny i party mladých lidí. „Mládež je na naší straně, a kdo je na straně mládeže, tomu patří budoucnost,“ říká Jörg Urban (60), lídr saské AfD, který se chce stát příštím zemským premiérem. Mladí lidé si podle něj kladou ty správné otázky: Budu ještě moci jezdit bezpečně vlakem nebo autobusem, aniž by mě ohrožoval přistěhovalec s nožem? Budu žít v míru, nebo mě pošlou jako kanónenfutr do války? „Mladí jsou více konfrontováni s cizinci. Mají je ve školní třídě, kde dělají problémy. Jezdí autobusem a vlakem, kde na ně více narážejí. Proto přicházejí k nám, jako jediní chceme migraci zcela zastavit a dát ty, co neumí německy, do zvláštních tříd,“ odpovídá Respektu na otázku, jak si sám vysvětluje příklon mladých ke své straně.  

Po mítinku si cíleně vybírám partu mladých lidí, která na první pohled vůbec nepatří k radikálnímu spektru. Čtyři sedmnáctiletí kluci a jejich devatenáctiletá kamarádka jsou v učení a všichni by volili AfD. „Nikdo z nás nemá chuť na válku s Ruskem, do které bychom museli narukovat. Víme, kolik má Rusko zbraní a že by nás mohlo zničit. Ta válka se nás netýká a AfD je proti tomu, abychom do ní byli vtaženi,“ říká jeden z mladíků. „Chtějí podporovat drobné živnostníky místo velkých koncernů,“ padá další argument. „A celá ta cizinecká politika. Možná to tady vypadá hezky, ale Německo je ničeno zevnitř. Vidíte všechny ty útoky nožem,“ říká další z chlapců. Vyostřené projevy, rétorická dikce připomínající temné německé časy, varování tajných služeb z extremismu AfD – to vše tyto přátele, jak říkají, neznepokojuje.

Na náměstí v Budyšíně je tedy rozhodnuto. V celém Sasku ale nikoli. Zdejší výsledek i složení příští vlády zůstanou až do vyhlášení výsledků nejisté a politici zavedených stran se do poslední chvíle snaží zastavit vzestup antisystémové Alternativy.  

Hlas, který odešel

Zatímco Alice Weidel a Tino Chrupalla hovoří zpříma k lidem na zaplněném náměstí v Budyšíně, lídři Zelených na náměstích nejsou. V ten samý den a čas ministryně zahraničí Annalena Baerbock hovoří v Chemnitz v uzavřených prostorách, kam se bylo třeba předem registrovat. Podobně probíhá i mítink vicekancléře Roberta Habecka v Lipsku. „Je to kvůli bezpečnosti, veřejné vystoupení na náměstí by v nynější atmosféře bylo příliš riskantní,“ říká Respektu Franziska Schubert (42), která je jednou ze tří čelných kandidátek Zelených v saských volbách a narodila se v okrese Zhořelec, pár desítek minut jízdy od Budyšína.

Při minulých volbách před pěti lety ještě Zelení velké mítinky na náměstích pořádali: tehdy byl všude cítit mimořádný zájem o klimatickou změnu, v rámci Fridays for Future studenti i tady demonstrovali za zelenější politiku. Pandemie, inflace, vysoké ceny energií, válka na Ukrajině a pokračující migrace ale atmosféru zcela změnily. „Z obav o bezpečnost jsme například ve Zhořelci sami nevylepovali volební plakáty. Nenávisti bylo příliš, proto jsme to poprvé zadali profesionální agentuře,“ říká. Před její poslaneckou kancelář v Žitavě například vloni v prosinci někdo vysypal hromadu hnoje se vzkazem, že zelená politika ničí lidská živobytí. „Agresivita je všudypřítomná. Vteřinovým lepidlem zalepený zámek od kanceláře, výhrůžky na telefonním záznamníku, pokřikování na ulici…“

Zelení jsou hlavním terčem politické nenávisti – i kvůli jejich výrazné podpoře Ukrajiny a odpojení ruského plynu. „Zelení na východní frontu,“ navrhuje na jednom z volebních plakátů strana Svobodní Sasové, jejíž příznivci přes síť Telegram už několik let v mnoha saských městech pořádají pravidelné pondělní demonstrace. Nejprve byly namířené proti pandemickým opatřením, nyní za co nejrychlejší mír na Ukrajině. V defenzivě jsou ale i jiné levicově liberální strany.  

„Včera jsme na jednom místě vyvěšovali plakáty, dnes už jsou zničené. Je to permanentní tlak,“ říká Harald Prause-Kosubek (53), který v okrese Zhořelec vede sociální demokracii (SPD). „Nadávají nám do válečných zločinců,“ popisuje své zkušenosti z volebních stánků. Kancléře Olafa Scholze z SPD, který je často kritizován za příliš opatrnou pomoc Ukrajině, tito voliči považují za válečného štváče.

Prause-Kosubek se zatím nevzdává – během našeho setkání právě rozvěšuje bannery. V lužickém kraji je zakořeněný: vyrostl ve zdejším městečku Niesky a zůstal i v době, kdy skoro všichni kamarádi odešli za lepšími šancemi do západního Německa. Přesto nyní o své budoucnosti pochybuje. „Už se tady necítím dobře,“ říká. „Na internetu se o sobě dočtu, že jsem levicové klíště, spousta lidí se na mě jinak dívá a je jen otázkou času, kdy mě někdo napadne. To pak samozřejmě pochybujete, jestli to stojí za to. I s ohledem na rodinu,“ říká. „A to vše kvůli pěti procentům hlasů, o které tady s SPD teď bojujeme.“ 

Právě onen zmíněný odchod vrstevníků Haralda Prause-Kosubka je motivem, který se při snaze o vysvětlení nálady ve východním Německu pořád vrací. Podle statistických dat přišly okresy Budyšín a Zhořelec od sjednocení Německa zhruba o třetinu obyvatel. Kdyby dnes bylo východní Německo opět samostatným státem, tak bude zdejší společnost nejstarší na světě. Nadprůměrně často odcházeli vzdělanější a aktivnější lidé. „Na gymnáziu nás v ročníku bylo 101. Osmdesát lidí se odstěhovalo,“ říká Franziska Schubert (42), zemská poslankyně ze strany Zelených. „Do západního Německa odcházeli lidé, kteří měli větší rozhled, byli otevřenější světu,“ vysvětluje všude se opakující kontury odchodu. Dodává, že jejich názor, pohled na svět i vědomosti teď chybí v místních debatách. Chybí všude – v rodině, v hospodě i na sousedské slavnosti.

Mluvit o budoucnosti

Nejvýraznější hlas, který ze zdejšího kraje promlouvá do německé intelektuální debaty, je ale hlasem mládí. Třicetiletý spisovatel Lukas Rietzschel vyrůstal na vesnici v okrese Budyšín a po studiích v západních spolkových zemích se přestěhoval do Zhořelce. Patří k nejznámějším německým autorům své generace, proslavil ho román o dospívání na saské periferii počátkem milénia. 

„Někdy má člověk pocit, že tady je společnost, která uléhá ke spánku,“ říká při setkání na pískovišti, kde během našeho rozhovoru jeho dcerka nabírá písek na korbu plastového autíčka. Velká saská a durynská města prosperují, například z Drážďan se stalo těžiště evropské výroby čipů a roste tu nová obří továrna tchajwanského lídra oboru TSMC. Ovšem ve venkovských oblastech ubývá dětí, školky zavírají, přistěhovalci jsou většinově odmítáni. „Je tu více domovů pro seniory než školek. A taková společnost není pochopitelně otevřená změnám a spíše chce za každou cenu držet status quo.“ Z politických debat podle jeho pozorování zmizela budoucnost, témata, která se přímo dotýkají zítřejší životní reality zdejších obyvatel.  

Právě o takovou debatu se ale snaží muž, který je hlavní hrází proti výhře AfD: stávající saský premiér a rodák ze Zhořelce Michael Kretschmer (49) z křesťanské demokracie (CDU). Nebýt jeho vysoké osobní popularity, tak by bylo zřejmě již dávno před volbami rozhodnuto. „Mojí strategií je řešit ty problémy, které jsou z pohledu obyvatel klíčové. I když máte jiný názor, tak jejich pohled musíte brát jako fakt. Chci být premiérem všech Sasů, udržet soudržnost společnosti a nikoho nevylučovat,“ odpovídá suše na otázku Respektu. I zbytek krátkého rozhovoru na balkoně divadla ve Zhořelci je takto obecný. Kdo ale Kretschmera na několika mítincích sleduje, ten jeho strategii snadno vyčte. 

Jednou z nich je zcela plný diář. S lidmi zkouší permanentně mluvit, i mimo volební kampaň je neustále na cestě v terénu. Prezentuje se jako saský „otec vlasti“, který stojí trochu nad stranickou politikou. A v nynější kampani pořád apeluje na to, aby lidé neřešili velká německá a evropská témata – a soustředili se čistě na zemskou politiku. Tedy na svou budoucnost, třeba na zvýšení kvality předškolního vzdělávání. Hovoří většinou klidně a věcně, ale také naskakuje na sentiment voličů o jakési saské výlučnosti. 

„Nenecháme si z Berlína nebo Bruselu říkat, jak máme žít,“ říkal například voličům v Budyšíně. V debatě v divadle ve Zhořelci básnil o „saské cestě“ při řešení problémů, kterou nakonec se zpožděním pochopí i v Berlíně. Jeho postoje se často liší od těch, které v jeho straně převažují. Byl velmi kritický ke vstřícnému přijímání uprchlíků za vlády Angely Merkel. Navrhuje výrazné omezení vojenské pomoci Ukrajině, větší důraz na diplomatická jednání s Ruskem a rád by po skončení války kvůli udržení domácího průmyslu zase kupoval ruský plyn. Plakáty saské CDU zdobí i slogan namířený proti politické korektnosti: „Pohraniční policie místo jazykové policie.“ 

Spisovatel Lukas Rietzschel při vysvětlování této „odchylky“ zdůrazňuje, že žádné ultimátní vysvětlení saského naštvání neexistuje. Je to jako puzzle, které je třeba sestavit z mnoha kousků. Například tradiční politické strany, které vznikly a vyrostly v západním Německu, nemají v Sasku či Durynsku hluboké kořeny. Slabé je tu členství v odborech, církvích, občanských spolcích. Volbou Alternativy se zdejší obyvatelé cítí být více zapojeni do demokracie, jejich postoje dostávají pozornost. „Vidí, že AfD dominuje televizním debatám, pořád se o ní mluví, pravicové strany ze strachu o voliče přebírají některé její názory, levice zas vykresluje zkázu demokracie,“ říká. „V tomto smyslu je Alternativa úspěšnou stranou.“ 

Další dílek puzzle při našem setkání ve městě Riesa nabízí předsedkyně a lídryně kandidátky saské sociální demokracie Petra Köpping (66). „Místní už se většinou mají dobře, ale prošli si těžkým obdobím transformace v devadesátých letech. V životě možná zvládnete jen jedno velké období změn. Jsou unavení a další změny už nechtějí,“ říká politička, která je saskou zemskou ministryní zdravotnictví – a během pandemie před jejím domem protestovali extremisté s pochodněmi v rukách. „Mají pocit, že teď dosáhli dobrého života – a bojí se, že o něj kvůli migraci, válce a dalším krizím zase přijdou. A kvůli komunistické minulosti mají mnohem menší úspory, a cítí se proto bezprostředněji ohroženi zvyšováním cen energií.“

Pak je tu navíc speciální téma letošních voleb: válka na Ukrajině. Podle čísel Demoskopického institutu v Allensbachu si 53 procent obyvatel bývalého východního Německa myslí, že je potřeba znovu vybudovat a upevnit vztahy s Ruskem. Na západě to je 25 procent. Podobně rozdílný je pak pochopitelně i názor na vojenskou pomoc Ukrajině: na východě ji chce snížit 45 procent obyvatel, na západě jen 23 procent. 

Rusko a holubice

Jak si tento rozdíl vysvětlují ti, kdo s příslibem „míru“ sami vedou kampaň? „Jako socialistický stát jsme přece my na východě i Češi byli hospodářsky propojení se Sověty. Studoval jsem v Rusku, hodně nás tam pracovalo, víme, jaký je to národ, že to jsou milí, pohostinní lidé. Léta jsme z ekonomické spolupráce s Ruskem profitovali,“ říká Respektu Jörg Urban, lídr saské AfD. Ukrajina je podle jeho soudu zcela zkorumpovaná, v některých čtvrtích Kyjeva podle jeho informací jezdí více vozů Bentley než v Berlíně. 

„Tam jde o peníze, každý den umírají Ukrajinci i Rusové, a my nechceme, aby se vydělávalo na smrti lidí. Východní Němci tomu všemu rozumějí lépe, protože na rozdíl od západních Němců tolik nevěří oficiálním zprávám. Spíše je pro mě otázkou, proč to tak nevidíte i v Česku,“ říká Urban. Nebojí se snad, že budou v případě ruského úspěchu na Ukrajině v ohrožení i Baltské země a Polsko – a s nimi Evropská unie? „Ruska se vůbec nebojím, nikdy do Pobaltí nebo Polska nepůjdou. Spíše slýchám, že jestli Rusy něco zajímá, tak to určitě není dekadentní, hospodářsky zruinovaný Západ. Takové problémy Rusové ve své zemi nepotřebují.“

Ukončení pomoci Ukrajině ale slibuje i zmíněná nová síla německé – zvláště východoněmecké – politiky. Spojenectví Sahry Wagenknecht (BSW) poslední předvolební průzkumy předvídaly dvouciferné výsledky a třetí místo hned za Alternativou a CDU. Wagenknecht, charismatická politička pocházející z durynské Jeny, se loni odštěpila od postkomunistické Die Linke. Ta se z jejího pohledu stala příliš městskou, progresivní stranou, jakousi radikálnější verzí Zelených – a opustila tradiční postkomunistickou voličskou základnu. 

„Nežijeme dnes v časech NDR, ale kdo pamatuje její konec, ten pociťuje jisté déjà-vu,“ říká Wagenknecht převážně šedovlasému publiku na náměstí v panelákovém sídlišti na okraji lužické Hoyerswerdy. „A sice že ti, kdo vládnou, nemají žádný plán do budoucnosti a jsou tak daleko od životů běžných lidí, že vůbec neznají jejich problémy.“ Zelený vicekancléř Robert Habeck si podle jejích slov myslí, že všichni žijí jako jeho kamarádi: mezi nákupy v bioobchodu, jízdami na kargokole, popíjením latte macchiata.

Její strana se staví za jadernou energetiku, proti imigraci, proti vojenské pomoci Ukrajině, proti politicky korektnímu jazyku. Ale přes tyto programové průsečíky odmítá jakoukoli vládní spolupráci s AfD, ani kdyby – jak naznačovaly některé průzkumy – například v Durynsku mohli složit většinu. 

„Oni připomínají rok 1933, jsou prostě pravicově extrémní,“ říká Respektu na náměstí v Žitavě s odkazem na nástup Hitlera k moci jednička saské kandidátky BSW Sabine Zimmermann (63). Upozorňuje, že AfD chce škrtat sociální výdaje a souhlasí se zvyšováním vojenských výdajů na německou armádu. Ona se cítí být v tradici pacifistického mírového hnutí: „Zbraně válku jen prodlužují.“ Podle jejího názoru se nikdo pořádně nesnaží o to, aby válka skončila. A proč je tento postoj rozšířený ve východním Německu? „Známe oba systémy, NDR i současnou Spolkovou republiku, a proto více pochybujeme o tom, co se nám shora říká,“ vysvětluje to i ona odkazem na saskou – či šířeji východoněmeckou – výlučnost. Všichni na východě prý vyrůstali s mírovými písněmi, třeba s tou o malé bílé holubičce. A proto jsou tady v Sasku vůči hrozbě třetí světové války prostě citlivější.