Jak se pozná nastupující normalizace

Dramatické události v sousedním Slovensku, kde dostávají výpověď policisté, prokurátoři, ředitelé kulturních institucí, veřejnoprávních médií a další zaměstnanci státu, vyvolávají často příměr k normalizaci. Tedy k období, které v Československu nastalo po invazi vojsk v roce 1968. Tehdy komunistický režim upevňoval moc tak, že vyhazoval (a později i zavíral) ze zaměstnání všechny, kdo byli stoupenci demokratizace státu. Je tedy u sousedů normalizace? Jak se to pozná? A jsme proti ní imunní my?

Před lety na mne zapůsobila kniha novináře Jiřího Lederera Touhy a iluze, kterou napsal a vydal v exilu. V ní velmi zajímavě popisuje pražské jaro, ale právě i nastupující normalizaci. Myslím, že je to v mnoha ohledech ilustrativní čtení.

Lederer přiznává, že se mýlil, když na začátku roku 1969 v novinách napsal, že „my, občané této země, již nikdy se nezměníme v dav, s nímž by bylo možné dělat, kdo co chce“. Jak ta pro něj nečekaná proměna společnosti proběhla, dokládá na několika případech. Třeba jak najednou i někdejší stoupenci demokratizace říkali, že je třeba volit jiný jazyk, takový, který by Kreml uklidnil, „musíme to povědět jejich marxisticko-leninským jazykem“. Dodal také, že „pro vás by to měla být maličkost přizpůsobit se, zejména když by to možná pomohlo nám, naší společnosti“.