Román, který nezapadne

Už dlouho jsem z české prózy nečetl nic, co by bylo tak zajímavé a zábavné,“ lákají slova z posudku profesora literatury otištěná na zadní desce knihy Miroslava Hlauča Letnice. „Román s nápaditě využitými prvky magického realismu odkazující na velká vyprávění minulosti“, jak se na knize inzeruje dále, zatím sklidil nadšené recenzní ohlasy a podle serveru Databáze knih je oblíbený i mezi „normálními“ čtenáři. Což je kombinace, která se tak často nevidí.

A Letnice jsou opravdu zvláštní próza nejen proto, že ji napsal neznámý šestapadesátiletý debutant, vystudovaný farmakolog a divadelní režisér pracující nyní v oblasti biotechnologií. Překvapí zejména tím, jak se vymyká nejviditelnějším tendencím současné románové tvorby, která sází spíše na velké dějinné příběhy, na vztahová a rodinná dramata a v poslední době i na autofikční zpovědi. Ať už čteme vyprávění zasazená do období druhé světové války a socialismu nebo do aktuální přítomnosti, v níž se řeší ekologické hrozby, genderová problematika, sociální nespravedlnost anebo jen krize středního věku, máme jistotu fikčního prostoru s pravidly „běžného“ života.

A do této společnosti najednou vpadne próza, která se vzpírá aktuálním trendům a nikam nezapadá. Tak trochu pohádka a venkovská idyla, ale také magickorealistický román s ozvuky mytických dob, provázený však ironií, která si z toho všeho zároveň tak trochu utahuje. Obě polohy, důstojná a hravá, přitom do sebe zapadají a kniha dokáže oslovit čtenáře dovolenkáře i odborníky.