Pět let s nepřítelem
Jak složité je dostat ze svého života člověka, který vás chce zničit
25. března 2024
Natália Schwab tančí na slavnosti židovské obce. Slaví se Purim, dávné vysvobození perských Židů, což je svátek, při kterém bývá veselo. Lidé v převlecích se s pitím nežinýrují. DJ Hlava se právě pustil do vod, ve kterých je možné beze studu plavat až po pár skleničkách: v sále hrají Boney M a jejich Rasputin. Natália oblečená do bavorského dirndlu alkohol nepije, ale birelly a atmosféra ji rozveselí dostatečně. A je rozhodnutá se ten večer bavit, i když už od kamarádek slyšela, že v rohu sálu stojí David Fábry a už asi půl hodiny si ji natáčí na mobil. Je mi to jedno, ať si dělá, co chce, myslí si Natália. Nebo jinak – ve skutečnosti dobře ví, že jedno jí to není, že má strach a že vůbec neví, co bude dělat, ale za každou cenu si chce myslet, že tak to není. David přestane natáčet, strčí mobil do kapsy, jde k ní a zblízka ji pozdraví: „Ahoj, Natálko.“
Je to poprvé po pěti letech, co se oba potkali osobně. David jinak s Natálií komunikoval jen setrvalým proudem nenávistných, pomlouvačných a někdy výhrůžných postů na sociálních sítích. Kdo kohokoli z těch dvou znal, musel vědět, že David Fábry Natálii Schwab nenávidí a že každý měsíc o ní na svých sociálních sítích, na stránkách svého obchodu a skrz sponzorované posty na jiných stránkách publikuje několik více nebo méně obsáhlých textů, ve kterých ji obviňuje z toho, že mu ničí život, že ovládá životy ostatních lidí, že je to „proradná a prolhaná terapeutka“, že je ztělesněné lašon hara, což v hebrejštině znamená hříšné pomlouvání, a že je to „děvka prolezlá rakovinou“. Natália se mu vyhýbá, což se jí kupodivu v malé Praze pět let dařilo. Teď se k ní naklonil znovu a opakuje: „Ahoj, Natálko.“ Natálie neříká nic, jen civí před sebe. „Hudba se zpomalila, úplně všechno se zpomalilo,“ vzpomíná. David se nakloní ještě jednou a zopakuje: „Ahoj, Natálko.“
Před čtvrtým pozdravem se Natália zmátoří a začne nepřirozeně vysokým hlasem křičet tak, že překřičí i Rasputina. „Jakubééé,“ volá svého manžela, který kouří u okna o půl patra výš a nic netuší, „on je tady a obtěžuje mě!“ A stejně vysokým hlasem se obrátí k Davidovi a řekne: „Vypadni ode mě, ty zm*de.“ Poslední slova, která padnou, jsou ta Davidova, který se dotčeně ptá: „No, Natálko, já tě tady zdravím a ty mi říkáš zm*de?!“ Pak začne ustupovat a zmizí, protože davem se k dvojici blíží Natáliin manžel Jakub.
Natália těžce dosedne na židli a na otázky okolí, jestli je v pořádku, odpovídá, že samozřejmě vůbec není v pořádku. Z podivného ticha a odtržení, které se jí rozhostilo v hlavě a které znají lidé, kteří často omdlévají, ji vytrhne tušení, že se děje něco špatného. Její manžel Jakub se s Davidem potkává o další kuřácké přestávce u okna. „Schwabe, ty seš blbej, úplně blbej,“ oslovuje ho David, pak přidá ještě několik urážek, a Jakub Schwab ho o chvíli později praští do břicha. Tak si situaci vybavuje – nevěděl, jak jinak zareagovat na to, když ho David už podruhé, i přes výslovný zákaz, pohladil nebo poplácal po tváři. „Není to dobrý pocit někoho praštit. Ale je dobré vědět, že jsem toho schopný,“ vzpomíná Jakub později.
Když Natália vyběhne schody, v polotmě chodby tuší a slyší jen následnou strkanici, křik náctiletých sboristek, které rvačku sledují, pláč svého syna, který se o otce bojí, a pohled jí padne na okno, které otevřené civí do jarního večera pár kroků od obou mužů. Jakub ho vyhodí z okna a půjde do vězení, proběhne ji hlavou. To se nestalo. Ostatní účastníci večírku od sebe oba muže odtrhují. Purimové veselí může, i když v trochu podivné náladě, pokračovat.
Schwabovi jedou za půl hodiny domů. V autě už synovi otrnulo a s kamarádem, kterého vezou k rodičům, obdivují Jakuba Schwaba, jak bránil svou ženu, a jak by oni zasáhli se samopalem a bůhvíjakou jinou zbraní. „Ale není ani půlnoc a my jedeme domů. Všechno je zkažené,“ říká si Natália. „Tatínek je za hrdinu, chránil maminku. Ale maminka není vůbec ochráněná, zítra něco napíše znovu. Nic se nezmění, budu se bát dál.“ V tom má pravdu.
17. červen 2024
Zpětně Natália nedokáže říct, proč se David rozhodl ji v březnu na oslavě oslovit. Možná se jen přiopil a přemohla ho vzácná příležitost, kdy se s Natálií ocitl v jedné místnosti. Ta na Vinohrady, kde David bydlí, kde má obchod a kam chodí do školy její dcery, nechodí, a on zase – kvůli řadě svých minulých i současných konfliktů – nechodí na akce židovské obce. V březnu však na oslavě zpívala jeho dcera, proto přišel a narazili na sebe. Jinak David přímý kontakt s Natálií ani s jejím manželem nevyhledává, respektive se mu vyhýbá.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu