Pět let s nepřítelem

25. března 2024

Natália Schwab tančí na slavnosti židovské obce. Slaví se Purim, dávné vysvobození perských Židů, což je svátek, při kterém bývá veselo. Lidé v převlecích se s pitím nežinýrují. DJ Hlava se právě pustil do vod, ve kterých je možné beze studu plavat až po pár skleničkách: v sále hrají Boney M a jejich Rasputin. Natália oblečená do bavorského dirndlu alkohol nepije, ale birelly a atmosféra ji rozveselí dostatečně. A je rozhodnutá se ten večer bavit, i když už od kamarádek slyšela, že v rohu sálu stojí David Fábry a už asi půl hodiny si ji natáčí na mobil. Je mi to jedno, ať si dělá, co chce, myslí si Natália. Nebo jinak – ve skutečnosti dobře ví, že jedno jí to není, že má strach a že vůbec neví, co bude dělat, ale za každou cenu si chce myslet, že tak to není. David přestane natáčet, strčí mobil do kapsy, jde k ní a zblízka ji pozdraví: „Ahoj, Natálko.“

Je to poprvé po pěti letech, co se oba potkali osobně. David jinak s Natálií komunikoval jen setrvalým proudem nenávistných, pomlouvačných a někdy výhrůžných postů na sociálních sítích. Kdo kohokoli z těch dvou znal, musel vědět, že David Fábry Natálii Schwab nenávidí a že každý měsíc o ní na svých sociálních sítích, na stránkách svého obchodu a skrz sponzorované posty na jiných stránkách publikuje několik více nebo méně obsáhlých textů, ve kterých ji obviňuje z toho, že mu ničí život, že ovládá životy ostatních lidí, že je to „proradná a prolhaná terapeutka“, že je ztělesněné lašon hara, což v hebrejštině znamená hříšné pomlouvání, a že je to „děvka prolezlá rakovinou“. Natália se mu vyhýbá, což se jí kupodivu v malé Praze pět let dařilo. Teď se k ní naklonil znovu a opakuje: „Ahoj, Natálko.“ Natálie neříká nic, jen civí před sebe. „Hudba se zpomalila, úplně všechno se zpomalilo,“ vzpomíná. David se nakloní ještě jednou a zopakuje: „Ahoj, Natálko.“

Před čtvrtým pozdravem se Natália zmátoří a začne nepřirozeně vysokým hlasem křičet tak, že překřičí i Rasputina. „Jakubééé,“ volá svého manžela, který kouří u okna o půl patra výš a nic netuší, „on je tady a obtěžuje mě!“ A stejně vysokým hlasem se obrátí k Davidovi a řekne: „Vypadni ode mě, ty zm*de.“ Poslední slova, která padnou, jsou ta Davidova, který se dotčeně ptá: „No, Natálko, já tě tady zdravím a ty mi říkáš zm*de?!“ Pak začne ustupovat a zmizí, protože davem se k dvojici blíží Natáliin manžel Jakub.

Natália těžce dosedne na židli a na otázky okolí, jestli je v pořádku, odpovídá, že samozřejmě vůbec není v pořádku. Z podivného ticha a odtržení, které se jí rozhostilo v hlavě a které znají lidé, kteří často omdlévají, ji vytrhne tušení, že se děje něco špatného. Její manžel Jakub se s Davidem potkává o další kuřácké přestávce u okna. „Schwabe, ty seš blbej, úplně blbej,“ oslovuje ho David, pak přidá ještě několik urážek, a Jakub Schwab ho o chvíli později praští do břicha. Tak si situaci vybavuje – nevěděl, jak jinak zareagovat na to, když ho David už podruhé, i přes výslovný zákaz, pohladil nebo poplácal po tváři. „Není to dobrý pocit někoho praštit. Ale je dobré vědět, že jsem toho schopný,“ vzpomíná Jakub později.

Když Natália vyběhne schody, v polotmě chodby tuší a slyší jen následnou strkanici, křik náctiletých sboristek, které rvačku sledují, pláč svého syna, který se o otce bojí, a pohled jí padne na okno, které otevřené civí do jarního večera pár kroků od obou mužů. Jakub ho vyhodí z okna a půjde do vězení, proběhne ji hlavou. To se nestalo. Ostatní účastníci večírku od sebe oba muže odtrhují. Purimové veselí může, i když v trochu podivné náladě, pokračovat.

Schwabovi jedou za půl hodiny domů. V autě už synovi otrnulo a s kamarádem, kterého vezou k rodičům, obdivují Jakuba Schwaba, jak bránil svou ženu, a jak by oni zasáhli se samopalem a bůhvíjakou jinou zbraní. „Ale není ani půlnoc a my jedeme domů. Všechno je zkažené,“ říká si Natália. „Tatínek je za hrdinu, chránil maminku. Ale maminka není vůbec ochráněná, zítra něco napíše znovu. Nic se nezmění, budu se bát dál.“ V tom má pravdu.

17. červen 2024

Zpětně Natália nedokáže říct, proč se David rozhodl ji v březnu na oslavě oslovit. Možná se jen přiopil a přemohla ho vzácná příležitost, kdy se s Natálií ocitl v jedné místnosti. Ta na Vinohrady, kde David bydlí, kde má obchod a kam chodí do školy její dcery, nechodí, a on zase – kvůli řadě svých minulých i současných konfliktů – nechodí na akce židovské obce. V březnu však na oslavě zpívala jeho dcera, proto přišel a narazili na sebe. Jinak David přímý kontakt s Natálií ani s jejím manželem nevyhledává, respektive se mu vyhýbá.