Pouhé střípky. Pak už jen ta vražda a nic

Je to tady trochu území nikoho. Za zády přes pravotočivou zatáčku Kunratické ulice stojí do stráně zakousnutý shluk několika chátrajících přízemních garáží s posprejovanými plechovými vraty, za nimi prokukují mezi ještě téměř holými stromy paneláky. Kolem nich vede cesta do rochlického kamenolomu a ve výšce nad hlavou se vine zeleně natřené parovodní potrubí, které se vynořilo bůhví odkud, aby hned za prvními stromy opět zmizelo. 

Mohlo by se tak zdát, že na tomto místě, kolem kterého každou chvíli projede auto, ale chodník, po kterém by sem mohl člověk zamířit, chybí, se tři metry vysoký, jakoby k nebi mířící žulový blok ocitl tak trochu nepatřičně. Položené svíčky a čerstvé jarní květiny však svědčí o tom, že jména jedenácti „dětí, které nepoznaly svět“, jež jsou na bronzové tabuli vsazené v žule zvěčněna, mají šanci nevymizet z paměti. Stejně jako připomínka dalších více než 130 Romů a Sintů internovaných v libereckém koncentračním táboře, který právě na tomto místě stál, než z něj byli v roce 1943 odvezeni na smrt do Osvětimi, Buchenwaldu a Ravensbrücku.

Pod taktovkou Alberta Speera

„V Liberci bylo minimálně 108 nacistických lágrů,“ říká o táboře z Kunratické ulice Ivan Rous ze Severočeského muzea. „A celkem v libereckém a jabloneckém okrese pak více než tři sta.“ Šlo o celou škálu nacistických institucí – tábory pro nucenou práci, pro zajatce, běžné vězně, pro přesídlené etnické Němce (tzv. Volksdeutsche) či koncentrační tábory. První tu začaly být budovány už asi v roce 1938 po zabrání Sudet a jejich připojení k Říši a fungovaly zde až do konce druhé světové války v roce 1945. 

Vysoký počet táborů vypadá vzhledem k velikosti regionu jako přitažený za vlasy a podle Rouse je k jeho vysvětlení třeba krátce se vnořit do historie Liberce. Zlatým věkem tohoto vždy převážně německého města jménem Reichenberg byla druhá polovina 19. století. Tehdy zde vyrostly desítky textilních továren a také sléváren a kovoobráběcích podniků včetně třeba později vybudované automobilky, stavěly se tu honosné vily, město se rozrůstalo.

Po první světové válce se Reichenberg k rozčarování svých většinových obyvatel stal součástí nově vzniklého Československa a hospodářská krize ve třicátých letech, která i do Sudet přinesla masivní nezaměstnanost a chudobu, pak postupně přivedla zdejší německé obyvatelstvo k vypjatému nacionalismu a v roce 1938 bez sebemenšího zaváhání do Hitlerovy náruče. Do regionu začaly proudit obří investice do zbrojního průmyslu, který sem – i díky kvalifikované pracovní síle – v hojném počtu přesídloval. To znamenalo pro zdejší Němce naději na lepší časy: konec nezaměstnanosti, dostatek příležitostí k profesnímu a majetkovému vzestupu i k zaujetí místa po vyvražděných Židech a Češích, kteří se museli stáhnout do vnitrozemí do Protektorátu.