Ne že by tancování vyloženě pomáhalo, ale nic jinýho jsem v tý době neznala. Skákat, mávat pažema, dupat, točit se a padat, zvedat se, proti zdi se vrhat, cokoliv, udržovat tělo v šoku, unavený, pobouchaný.
Nějaký pocity, stavy mysli, mi najednou byly snadno dostupný. Vzrušení, vytržení, ostře bílá radost, stačilo rozpřáhnout ruce, odevzdat balanc a věřit, že mě nezabrzdí zem. Jiný se úplně vytratily. Klid třeba.
↓ INZERCE
Věděla jsem, že extáze je na dluh dávno před nárazem, zem přece jenom trpělivě čekala. Dokázala jsem ji ale pokaždé vymazat z paměti. A jít znovu. Klidně s rozběhem.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
Arthur C. Brooks, The Atlantic•20. 11. 2024
