Lezení je dnes něco jako atletika. Je to skvělá pohybová průprava

Ačkoli pětatřicetiletá horolezkyně Lucie Špiroch Hrozová už přes deset let aktivně nezávodí, patří svými výsledky stále mezi nejúspěšnější ženy ve sportovním lezení v Česku. Během toho, co se ze závodnice stala trenérkou, se přitom lezení jako sport výrazně proměnilo. Stalo se populárním i mimo úzkou skupinu nadšenců a profesionálních závodníků. V rozhovoru popisuje právě to, proč se podle ní z lezení stal trend, proč rodiče dávají čím dál častěji své děti do lezeckých kroužků a také to, proč se snaží lezeckou komunitu otevírat ženám.

Kdy jste si poprvé začala všímat, že se z lezení stává trend? 

Když se začalo mluvit o tom, že sportovní lezení bude na olympijských hrách jako oficiální disciplína. Rozhodlo se to v srpnu 2016 a poprvé se lezlo v roce 2020 v Tokiu. Nebylo to sice jen olympiádou, ale i díky ní se lezení ještě více dostalo do veřejného prostoru. Posílil se trend, který už v pozadí probíhal nějakou dobu. Lezení začalo přitahovat čím dál víc lidí a stávalo se čím dál atraktivnějším sportem. Vypadá akčně, adrenalinově, cool – a přesně to dnes často vyhledáváme. 

V tu dobu už jste ale závodní kariéru ukončila.

Ano, tohle nastalo těsně po tom, co jsem se v pětadvaceti rozhodla v roce 2014 skončit. Poté se před mýma očima odehrála velká změna toho, co znamenalo závodně lézt. S olympiádou se všechno zprofesionalizovalo, začalo fungovat to, co v jiných sportech. Že závodník je zaměstnaný třeba na Dukle, začalo se také budovat lepší zázemí a dostupné prostory na trénování. Já po celou kariéru trénovala se svým tátou, který je horolezec. Neměla jsem placeného trenéra od svazu nebo tak něco. Pak se z lezení postupně stalo i možné zaměstnání, což do té doby bylo nemyslitelné. I při lezení jsem dělala nejrůznější práce – nejenže jsem si skoro nic nevydělala, ale často jsem ani nedosáhla na to, abych mohla objet všechny závody v zahraničí. Musela jsem vždycky doufat, že se dobře umístím, abych dostala nějaké peníze navíc.

Proč jste vlastně skončila už v pětadvaceti, na vrcholu kariéry?

Právě kvůli penězům. I když se mi v té době podařilo vyhrát Světový pohár i všechny evropské poháry za rok, nemohla jsem se tím uživit a zaplatit si třeba nájem. Trmácela jsem se ze závodů rovnou na brigádu a přestala jsem v tom vidět smysl do budoucna. Chtěla jsem se zapojit do „normálnějšího“ pracovního života a začít si formovat budoucnost, v níž nebudu tolik odkázaná na výsledky ve sportu a budu se rozvíjet profesně i jinak.

Po konci kariéry jste nakonec zakotvila v IT firmách, kde jste se musela všechno učit od základů. Po asi osmi letech jste se vrátila k lezení jako trenérka pro dospělé a děti. Bylo i tohle dáno tím, že se z lezení stal trend?

Přesně tak. S profesionalizací souviselo to, že začaly vznikat nové placené pozice jako stavěč lezeckých cest nebo právě trenér lezení, ať už pro závodníky, nebo pro lidi, kteří se to chtějí naučit či se zlepšovat bez ambicí závodit. Dávalo to smysl: kdybychom to dělali na punk jako v minulosti, nedrželi bychom krok vůči zahraničním lezcům. 

A uživí se dnes ti nejlepší lezci Česka jako profesionální sportovci? Nebo na téhle úrovni pořád ještě tenhle sport u nás není?

Lezení pořád není na úrovni jako hokej nebo fotbal. Pokud rodiče talentovaných dětí nemají peníze, tak se tihle mladí závodníci nejspíš nedostanou na elitní úroveň jen tím, že by vyhrávali závody a vydělávali si tím na trénování. A je to všude podobné, není to jen otázka Česka. Pokud nejsi Adam Ondra, je to pořád těžké, ale zase se to zlepšuje právě s tím, jak se z toho stává populární sport.

Jak jste se vůbec k lezení dostala? Zmiňovala jste tátu horolezce – byl to tedy klasický příběh dřívějších lezců, že nevyhnutelně pocházeli z lezeckých rodin?

Ano, táta horolezec byl typický důvod, proč jsme já i tehdejší moji vrstevníci začali lézt. Přišlo to přirozeně, chtěla jsem to dělat a bavilo mě to, ale je dost možné, že kdyby rodiče dělali jiný sport, tak se k lezení nedostanu. I tohle se s popularitou změnilo. Nemusíte být dítětem lezců, protože už můžete lézt na početných umělých stěnách. Já velkou část svého dětství lezla venku na skalách, protože nebylo tolik možností jako dnes. Náš sport se stal mnohem otevřenější a přístupnější právě díky různým kroužkům a možnostem, jak se naučit lézt, aniž by dítě na skálu nebo na stěnu bral táta nebo máma.

Už tady padlo jméno Adama Ondry, nejlepšího lezce Česka a tak trochu i světa. Jak moc lezení zpopularizoval právě on?