V jednu chvíli jsem v Praze kráčel Pařížskou třídou plnou vykřičených luxusních butiků a najednou jsem se o pár metrů výš v jednom z bytů nad ulicí ocitl v úplně jiném, zklidněném světě. Ve světě Aleny Nádvorníkové.
Navštívil jsem ji před dvanácti lety, kdy jí v Arbor vitae vyšla velká monografie. Spousta z děl soustředěných do knihy visela v jejím bytě, respektive byla namalovaná přímo na zdi. Nádvorníková se ve své spontánní tvorbě připomínající jeskynní malby pro 21. století nezastavila ani před díly jiných autorů a autorek, která sbírala. Zasahovala do nich, a když jsem se jí ptal, proč to dělá, říkala, že „v životě přeci stále něco zakrýváme, destruujeme a zároveň tím vytváříme něco jiného“. O své tvorbě mluvila nerada, podle ní jsou autorské výklady umění „chorobou dnešní doby“. Mluvili jsme spolu několik hodin, pak jsem se za ní ještě párkrát zastavil s přepisem našeho rozhovoru, který ale nakonec nevyšel. Přišel jí až moc osobní a na poslední chvíli ho z už připravené sazby Respektu nechala vyhodit.
„Nejsem akademický typ a nerada říkám, že jsem historička umění. Stejně jako nejsem žádná výtvarnice. Jsem kreslířka a básnířka, což jsou ale také strašná slova,“ vyprávěla mi rodačka z Lipníku nad Bečvou, která výtvarnou teorii vystudovala v Olomouci s diplomkou o Devětsilu, v roce 1972 vstoupila do Surrealistické skupiny, o šest let později odešla za mužem do Paříže a v roce 1987 se z ní zase vrátila do Prahy. Na Západě by ji prý „čekala veselá svobodná chudoba“, zatímco v komunistickém Československu pro ni, co se týče umění, prý „byla mnohem větší šance něco dělat“.
Už od sedmdesátých let se zabývala projevy neškolených tvůrců art brut, které byly nesmyslně považovány za takzvaně naivní umění. Pro Nádvorníkovovou naopak všechny ty obrazy Marie Kodovské, Cecilie Markové či Anny Zemánkové, jež se jí u nás jako kurátorce dařilo dostat do oficiálních výstavních síní ještě za minulého režimu, „dýchaly energií“, kterou jinak v umění těžko nacházela. „Ty tvary jako by nic nepřipomínaly, a přitom připomínají všechno,“ vnímala teoretička, která pak už za svobodných poměrů v roce 1998 sestavila pro Galerii hl. města Prahy průlomovou přehlídku L’brut – umění v původním (surovém) stavu a o deset později uspořádala v Chebu a Olomouci další bilanční akci Art brut v českých zemích – mediumici, solitéři, psychotici.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
