Koncem 19. století to bylo na spadnutí: aktivity za prosazení aktivního volebního práva žen rostly ve světě už od poloviny 19. století. Ale někde se to muselo stát poprvé – a bylo to na Novém Zélandu, který tehdy neměl ani milion obyvatel. Tento týden tak uplyne 130 let od chvíle, kdy ženy vůbec poprvé vyrazily k parlamentním volbám.
Sufražetky tu tedy měly překvapivé spojence: zrovnoprávnění se podařilo prosadit i díky pragmatickému rozhodnutí části tamních politiků včetně těch konzervativních. Má to svou logiku. Nový Zéland kolonizovali a osídlovali zejména muži. Ženy patřily k výrazné početní menšině už tak řídce osídleného státu.
Výsledkem tohoto nepoměru byly zástupy svobodných mužů, kteří se místo rodinného života uchylovali k alkoholismu. A právě to se předním konzervativcům té doby nelíbilo. Zrovnoprávnění žen v aktivním volebním právu by znamenalo větší atraktivitu země vedoucí k většímu přísunu žen – a tím i k většímu počtu rodin a stabilnější společnosti.
Přesto to byly zejména samy ženy, kdo tlačil na zákonodárce. Od poloviny osmdesátých let intenzita sílila a vyvrcholila na počátku devadesátých let sérií petic, na kterých rok od roku přibývalo více podpisů: v roce 1891 jich bylo devět tisíc, o rok později skoro 20 tisíc a v roce 1893 to bylo téměř 32 tisíc. Podpis připojila prakticky čtvrtina všech Evropanek, které tehdy na Novém Zélandu žily.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
