Smrt jako zbraň

Zorientovat se v současném dění na Blízkém východě není úplně jednoduché. Nejde přitom o neustálý příliv nových informací ze všech možných zdrojů, situace je spletitá i emocionálně. Proud obrazů umírajících a zraněných na obou stranách je nesnesitelný. Vidíme zmrzačené děti. Vidíme zabité děti. Umučené ženy. Ruiny. Smrt a utrpení přitom obvykle v běžném člověku nemají etnické, ideologické či náboženské nálepky. Civilista zbavený života je jednoduše civilista zbavený života. Bez ohledu na to, zda se jedná o obyvatele izraelského kibucu nebo obyvatele palestinské Gazy. Přirozená reakce je žádat konec utrpení. Tady a teď.

Popsaná emoce je zároveň přesně scénářem, který hraje do karet palestinskému hnutí Hamás. První hodiny a dny po jeho šokujícím a neuvěřitelně brutálním útoku proti izraelským civilistům se hněv většiny světa napřel proti jeho počínání. Scény natočené detailně často samotnými útočníky byly tak nelidské, že se jejich brutalita mohla snadno jevit jako součást záměrného plánu vyprovokovat Izrael k co nejdivočejší odvetě. Ani takové vysvětlení však nedokáže objasnit otázku, jak může být podobných krutostí páchaných tváří v tvář obětem někdo schopen.

S přibývajícím časem se nicméně karta obrací. Od mučení, znásilňování a vraždění Hamásu už uplynuly dva týdny, izraelský odvetný útok naopak probíhá právě teď. I při něm umírají civilisté, jejich počet už vlastně přesáhl důsledky útoku Hamásu a nepochybně dále poroste. Vše vidíme v přímém přenosu a vše v nás se takovému pohledu vzpírá. Neměl by Izrael projevit lidskost? Neměl by být jiný, lepší, milosrdnější? Nestává se s přibývajícími hodinami ekvivalentem vraždících komand islamistů?