Seriál týdne

Devadesátá léta zrodila dva sitkomové megahity: Přátele a Frasiera. První cílil na mladé městské publikum, druhý na generačně starší coby odnož úspěšného sitkomu Na zdraví, z jehož štamgastů tu dostal svou platformu elitářský psychiatr Frasier Crane. Přátelům se současná kultura recyklace úspěšných projektů minulosti, která ovlivňuje produkční plány zábavního průmyslu, víceméně vyhnula. Tým poptávku vyřešil před dvěma lety formátem jednorázového vzpomínkového setkání Přátelé: Zase spolu. Producenti Frasiera a zejména jeho představitel Kelsey Grammer ale neodolali a po dvou dekádách svůj projekt vzkřísili. Prozatím jednou novou, v pořadí dvanáctou řadou s deseti epizodami na Showtime.

Deset dílů je méně než polovina oproti předchozím sériím. Počet je nicméně možná to jediné, čím se v resuscitovaném Frasierovi odrazily aktuální tendence seriálové produkce, která od dlouhých řad ustoupila k podstatně úspornějším formátům. Jinak (alespoň podle prvních dvou epizod) Frasier působí, jako by se formálně, poetikou i mírou angažovanosti zasekl v devadesátých letech. Jen se místo Seattlu odehrává v Bostonu, kam se psychiatrická celebrita vrátila, aby byla blíž synovi. Otázka je, jestli je takové „ustrnutí“ nutně na škodu. 

Notně devadesátkové je už základní nastavení. Seriál vznikal před publikem ve studiu a až nepřirozeně hlasitý smích k sobě poutá pozornost, kdykoli se na scéně stane něco komického či padne vtip. Tvůrci se snaží vytvořit iluzi, že mezi jedenáctou a dvanáctou řadou neuplynul žádný čas. Respektive jako by seriál normálně běžel uplynulých dvacet let a publikum jen naskočilo do další fáze životů jedné širší rodiny, která je světem sama pro sebe.