Seriál týdne

Devadesátá léta zrodila dva sitkomové megahity: Přátele a Frasiera. První cílil na mladé městské publikum, druhý na generačně starší coby odnož úspěšného sitkomu Na zdraví, z jehož štamgastů tu dostal svou platformu elitářský psychiatr Frasier Crane. Přátelům se současná kultura recyklace úspěšných projektů minulosti, která ovlivňuje produkční plány zábavního průmyslu, víceméně vyhnula. Tým poptávku vyřešil před dvěma lety formátem jednorázového vzpomínkového setkání Přátelé: Zase spolu. Producenti Frasiera a zejména jeho představitel Kelsey Grammer ale neodolali a po dvou dekádách svůj projekt vzkřísili. Prozatím jednou novou, v pořadí dvanáctou řadou s deseti epizodami na Showtime.

Deset dílů je méně než polovina oproti předchozím sériím. Počet je nicméně možná to jediné, čím se v resuscitovaném Frasierovi odrazily aktuální tendence seriálové produkce, která od dlouhých řad ustoupila k podstatně úspornějším formátům. Jinak (alespoň podle prvních dvou epizod) Frasier působí, jako by se formálně, poetikou i mírou angažovanosti zasekl v devadesátých letech. Jen se místo Seattlu odehrává v Bostonu, kam se psychiatrická celebrita vrátila, aby byla blíž synovi. Otázka je, jestli je takové „ustrnutí“ nutně na škodu. 

Notně devadesátkové je už základní nastavení. Seriál vznikal před publikem ve studiu a až nepřirozeně hlasitý smích k sobě poutá pozornost, kdykoli se na scéně stane něco komického či padne vtip. Tvůrci se snaží vytvořit iluzi, že mezi jedenáctou a dvanáctou řadou neuplynul žádný čas. Respektive jako by seriál normálně běžel uplynulých dvacet let a publikum jen naskočilo do další fáze životů jedné širší rodiny, která je světem sama pro sebe.

V jejím čele se (harmonicky) střetávali akurátní absolvent Harvardu a moderátor vlastní rozhlasové poradny s vášní pro kašmírové svetry a prvotřídní sherry a jeho otec, bývalý policista (John Mahoney), s vášní pro flanelové košile a pivo z plechovky. Mahoney před pěti lety zemřel, setkání rozdílných vesmírů zůstalo. Jen se posunulo. Frasierův syn (Jack Cutmore-Scott) je útlocitný hasič, který se nepotatil. První díl trpí jako většina pilotních dílů přehnaným vysvětlováním a pomrkáváním na fanoušky. Druhý už dává větší prostor postavám. Chemie mezi těmi novými a starými do značné míry určuje, jestli a jak bude Frasier fungovat. Zatím může přepadnout na obě strany. Být trpkým fiaskem i sympatickým návratem. Každopádně, v něčem je Frasier moderní – zapadá jednoznačně do současného trendu televize, která má utěšovat, ne znepokojovat.