Na zlomáka

Vstávám před půl devátou. Jako překladatelka z angličtiny na volné noze sice nemám placenou dovolenou a stravenky, ale taky nemusím zaměstnávat budíka.

Už první protažení v posteli vyvolá bodnutí bolesti. Takže ta rozbolavělá záda po třiceti letech sezení u počítače vytáhla větší kalibr. Dobelhám se do obýváku dát pusu manželovi, který tam na pohovce spočívá zabořen v hoře polštářů a s noťasem na kolenou. Taky překladatel. Kvůli zádům se vzdal židle a stolu už před lety.

Při snídani mi začíná docházet, že budu muset diverzifikovat kariéru a „vstát od stolu“. Práce na noťasu vleže mi nevyhovuje, je mi z ní špatně od žaludku. I když se překládání nechci vzdát úplně, baví mě, pro rozhodnutí něčím ho proložit už je půda nakypřená. AI překladatelům funí za krk, honoráře naprosto neodpovídají výkonu a možná by bylo fajn zkusit i něco jiného. Záda to jen rozsekla. Připomínám si zlatou trojku svého kamaráda – že ideální práce má bavit, vynášet a něco se při ní člověk má naučit. Splnění aspoň jedné podmínky je nezbytností, aby to fungovalo.