Vzpomínky jako léky v kapse

V začátcích by si na jejich velkou popularitu vsadil málokdo. Dokonce ani sami členové kapely, kteří se pokoušeli prosadit na úsvitu nultých let v rámci pulzující newyorské scény, si moc šancí nedávali. Oproti skupinám v upnutých džínách a kožených bundách si připadali zoufale málo cool. V roce 2023 se ale málokterá rocková sestava těší tak kultovnímu a výjimečnému postavení jako právě The National.

Spojují totiž vzdálené hudební světy i generace. Těžko pohledat jiné uskupení, jehož členové by byli současně vyhledávanými spolupracovníky prvoligových popových hvězd, jako jsou Taylor Swift nebo Ed Sheeran, ale také tvořili a vyskytovali se po boku skladatelů soudobé klasiky, jako jsou Steve Reich, Philip Glass nebo Nico Muhly. A ačkoli jde o kapelu pozdních čtyřicátníků a raných padesátníků, těší se obrovskému respektu u mladých písničkářek typu Phoebe Bridgers nebo Soccer Mommy i jejich publika.

The National mluví o něčem, do čeho se rockovým kapelám vzývajícím do pozdního věku divokost a nespoutanost mládí příliš nechce. Nálepku „smutní taťkové“ si ochotně dali sami a prostřednictvím podmanivého barytonu zpěváka Matta Berningera a jeho mimořádného textařství se kapela už přes dvacet let věnuje zkoumání pocitů každodenních smutků a ztrát. „Nejsou to obří rány osudu, ale podivné bolístky, které tvoří předpoklad toho vůbec být člověkem,“ charakterizuje optiku textů publicistka Amanda Petrusich v letošním výborném profilu pro časopis The New Yorker. Je to všudypřítomný smutek, který nezažehná meditace, cvičení pilates, terapie, jogging ani pravidelný spánek.