Třeba jen klidně stát

Každý tanečník má spotřební lhůtu a dobře o tom ví. Profesionální tanec je primárně vrcholový sport. Zároveň není jasně stanovený věk odchodu. Někdy ten přerod může trvat i deset let a je individuální. Záleží, jak to má člověk srovnané v hlavě, jak mu funguje tělo, jak se o něj stará. Jestli dostává nabídky. Někdo přestane i kvůli rodině. Tančit se dá ale nakonec dlouho, jen to člověk musí dělat trochu jinak,“ přibližuje Václav Kuneš, tanečník, zakladatel a hlavní choreograf taneční skupiny 420PEOPLE, důvod, proč vznikl projekt 42+PEOPLE otevřený právě pro tanečníky starší dvaačtyřiceti let.

Pilotní představení Where, které mělo premiéru loni v listopadu, osmačtyřicetiletý Kuneš vytvořil a odtančil s další významnou tváří současného tance Helenou Arenbergerovou. A právě za něj před dvěma týdny Arenbergerová převzala Cenu Thálie. „Where je pro mě o pozornosti a blízkosti. Když někomu nebo i něčemu věnuji pozornost, tak je šance, že se on/ona/to stane opravdu blízkým,“ popisuje Arenbergerová představení, které se hraje v pražském Studiu Maiselovka, základně souboru 420PEOPLE.

Malý prostor ohraničený z obou stran zrcadly, kde diváci sedí na obou stranách, vytváří intimní atmosféru, kdy se sobě tanečník i divák mohou dívat zblízka do očí a lze cítit i vánek způsobený pohybem ruky. Tanečníci nic neschovají. Blízkost s divákem je zároveň to, co by Václav Kuneš chtěl vnášet do dalších představení 42+PEOPLE. Where oficiálně a cíleně nemá anotaci. Nejde ostatně o příběh, ale o intimní osobní výpověď dvou tanečníků.