Přestaňme se bát

Jsou chvíle, kdy je prohra vítězstvím. Danuše Nerudová sice skončila v prezidentských volbách až třetí, ale její přijetí neúspěchu a následné zapojení do kampaně Petra Pavla přepisuje zdejší politickou kulturu. První krok ke slušnější politice udělal už před pěti lety podobně vstřícnou reakcí Michal Horáček, když podpořil Jiřího Drahoše, ale krok Nerudové má více rozměrů.

Jen málo lidí si umí představit, jaké to je vést měsíce intenzivní kampaň. Musíte od rána do večera odpovídat na desítky dotazů, každý sleduje vaše gesta, oblečení, úsměv, účes a sebemenší zaváhání je rozebíráno ze všech úhlů pohledu. S únavou roste stres, vyčerpání organismu a hlavně doufání, že ta námaha stojí za to a bude korunována vítězstvím. Když se tak nestane, je to rána, kterou ne každý dokáže unést. Tím spíše, když v nějaký moment kampaně vše naznačuje, že kandidát či kandidátka má šanci vyhrát. A to byl i případ Danuše Nerudové.

Už ve chvíli, kdy vyšla na pódium, aby prohru veřejně přijala, bylo jasné, že jsme svědky výjimečného okamžiku. Celý ten moment věnovala lidem, kteří jí pomáhali. V tváři bylo patrné dojetí, ale žádná hořkost. Ta nezazněla ani z jejích úst, když se jí novináři ptali, proč to nevyšlo. Nechrlila výčitky, kdo všechno jí ublížil a co by bylo kdyby. A hned nabídla pomoc úspěšnému kandidátovi Petru Pavlovi. Nejen to, aktivně se zapojila do jeho kampaně. Mimo jiné vyrazila do regionů a obvolávala své spolupracující dobrovolníky, aby hodili za hlavu pocit zklamání a někdy i křivdy, protože teď jde o víc.

Je načase, abychom konečně přestali spojovat ženy s hysterií či nemístnými emocemi, které se jim často podsouvají. Dejme si vedle sebe projevy Andreje Babiše a Danuše Nerudové z volební soboty. Ufňukaný, hysterický Babiš a vedle toho klidná a věcná Nerudová. Nebo se podívejme na Slovensko, kde je na jedné straně rozvážnost a důstojnost v podání prezidentky Zuzany Čaputové a na straně druhé nepříčetný Igor Matovič. Uveďme příklad do třetice, novozélandská premiérka Jacinda Ardern oznámila před pár dny, že skončí v čele vlády, protože si musela přiznat, že už nemá dost sil na vedení úřadu. Tak jako s klidem zvládala těžkých pět let (covid, teroristický útok…), dokázala si přiznat svou únavu.

Ale vraťme se ještě k Nerudové. Její krok není jen investicí do zdejší politické kultury a vnímání žen. Jestli se někomu podařilo vystihnout a zdůraznit, o co jde ve druhém kole prezidentské volby, pak právě jí. Tohle není volba mezi Petrem Pavlem a Andrejem Babišem. Volíme mezi velkorysostí a malostí, slušností a hrubostí, budoucností a minulostí. Můžeme mít sympatie či výhrady k jednotlivým kandidátům, ale důležité je, co se s nimi dnes pojí, kým se obklopují a do jakého světa nás chtějí zavést.

Andrej Babiš si za hlavní prostředek boje o prezidentský úřad zvolil strach. A ani na vteřinu nezaváhal, aby v tomhle tažení využil propagandu, která halila Československo čtyřicet let. Na každém rohu, továrnách, školách, tabulích… totalitní režim vzýval mír, ale pracoval na válce. Neustálé strašení válkou mělo lidem zahnat myšlenky na svobodu, protože svoboda rovná se válka. Vystraš a ovládej, to byla strategie komunistů. To byla strategie Miloše Zemana a je i Andreje Babiše. Naznačuje: zvolte Pavla, a budete mít válku. Těžko si představit špinavější lež. To je ale jeho svět, pokud do něj nechceme patřit, taktika je jednoduchá: Nebojme se.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor