O uhlí a bělořitovi

Po uhelných dolech v Podkrušnohoří zůstávají kilometry ničeho. Minulost sem už nikdy nevrátíme, takže hledáme novou perspektivu. Hluboké jámy už několik desetiletí napouštíme vodou a měníme v jezera. Pro sousední svahy a výsypky komunisté kdysi zavedli velkoplošný recept: osázet je hektary a hektary uniformních lesů.

Přírodovědci ale už v osmdesátých letech vypozorovali, že naholo přetěžená krajina není beznadějná pustina. Příroda ji umí během několika roků proměnit v magický prostor, který připomíná nejspíš balkánské stepi. Kvetou tu vzácné orchideje a poletují motýli či samotářské včely, které v Česku už skoro vymřely. Malé tůně jsou rájem pro žáby, čolky a vážky. A poslední útočiště tady našla kdysi prachobyčejná zvířata. Bělořit, elegantní ptáček z příbuzenstva slavíků, býval každodenním zjevem českého venkova. Vypadá jako drobný gangster, který chtěl splynout s davem na letovisku a oblékl si nevtíravé kvádro v šedivé a béžové, jenomže zapomněl sundat černou zlodějskou masku přes oči. Dříve poletoval po vypasené kamenité stráni za kdejakými humny. Vesnice ale opustil společně s kozami, ovcemi, kravkami a pasáčky, co pekli brambory. Třetina všech zbývajících bělořitů v republice teď obývá jediné místo: okraje velkodolu ČSA mezi Litvínovem a Jirkovem.

Před osmi lety Sobotkova vláda rozhodla, že těžbě uhlí neobětuje městečko Horní Jiřetín. Právě důl ČSA tudíž přespříští rok skončí. Starý rekultivační model ale mezitím přestává být použitelný. Krajině začíná chybět voda na napouštění velkých nádrží a monotónní výsadby lesů jsou choulostivé na sucho. Proto stát po několika letech příprav domluvil, že z části dolu udělá oázu přírody a rekreace. Kromě menšího přirozeného jezera vznikne také jedenáct čtverečních kilometrů divokých stepí a mokřadů s cyklotrasami, stezkami a vyhlídkami.