Žijeme ve světě, kde není nouze o hrozby nejrůznějšího druhu: zvýšené nebezpečí jaderného konfliktu, zrychlující se klimatická změna, pravděpodobnost další pandemie. S nadsázkou lze říci, že máme mnoho různých a podložených důvodů, čeho a proč se bát. Dá se ale odpovědět na to, jestli je strach současných lidí něčím specifický a liší se od strachu našich předků před stovkami let? Kniha Jak funguje strach. Kultura strachu v 21. století od maďarsko-kanadského sociologa Franka Furediho (1947) se na to snaží dát ráznou, ale v řadě věcí zkratkovitou odpověď.
Terapeutický zvrat
Emeritní profesor na Kentské univerzitě v Canterbury začíná konstatováním, že emoce strachu má biologický základ, ale výrazně ji utvářejí jak zkušenosti jednotlivce, tak společenské normy. „Jak se obáváme a co o tom říkáme, podléhá vlivům a historickým a kulturním změnám. Strach je zprostředkováván morálními normami, společenskými postoji a očekáváními,“ uvádí. Měřit rozdíly hladin v různých historických obdobích tak není vlastně možné, konstatuje s tím, že strach tak může dostávat opačná znaménka a hodnocení jako projev moudrosti, či naopak zbabělosti. Přesto právě odtud vede své klíčové tvrzení.
Po staletí byli podle něj lidé vychováváni ke strachu z Boha, a tato „bohabojnost“ byla vnímána jako pozitivní. To se v západním světě začalo měnit s tím, jak upadal vliv tradičních náboženství. Oslabená moc náboženství a konec kulturního vyzdvihování bázně boží však neznamenaly, že se společnost stala méně bojácnou – jen se „změnil způsob, jak se lidé bojí, jakož i zaměření strachu a jeho charakter“. A to všechno spolu s dalšími změnami vedlo k tomu, co autor nazývá terapeutickým zvratem.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
