Naslouchejme umělcům

Režisér Jan Frič je jedním z našich nejtalentovanějších tvůrců, který má za sebou šestileté angažmá v Národním divadle. Teď je na volné noze, a aby se režií uživil, musel by dělat tolik inscenací, že by byly buď mizerné, nebo by se z nastaveného tempa zhroutil. Proto dává ve svých 40 letech – minimálně načas – výborně rozjeté divadelní kariéře sbohem (více na str. 50–53).

Takových případů v české kultuře povážlivě přibývá, a zdaleka nejen v divadle. Většina lidí v ní pracuje bez zaměstnanecké smlouvy, tvůrcům na volné noze docházejí síly i trpělivost a společně s kulturními publicisty, kteří z médií mizejí rychle jak pára nad hrncem, volají, že „nadšením nájem nezaplatíš“. Hrozí nám, že budou kulturu opouštět další a další Fričové, takže v ní až na pár šťastlivců se smlouvou v kapse nezůstane nikdo zajímavý? Pokud systém rychle nezměníme, tak u nás tahle neblahá situace opravdu záhy nastane.

Strašák neúspěchu

Lidé z kultury o svých existenčních problémech dlouho nemluvili. Bylo jim trapné si stěžovat už jen kvůli tomu, že z historie vědí, jak špatně na tom často byli jejich předchůdci. Po revoluci si tak celý sektor zvykl být šťastný už jen za to, že si na rozdíl od dřívějška může konečně svobodně tvořit. Jediné, čemu se musel podřizovat, byla právě aktuální ekonomická situace. Ta se však v posledních letech natolik zhoršila, že začíná likvidovat i vzývanou uměleckou svobodu.