Já, Silvio

Silvio Berlusconi do politiky přišel jako spasitel, aspoň ho tak velká část Italů vnímala. Byl nejbohatším mužem v zemi, majitelem několika oblíbených soukromých televizí a také tehdy nejlepšího fotbalového týmu planety, AC Milán. Pokud dokázal tohle, tak proč by nemohl řídit italský stát stejně efektivně jako svůj byznys, že?

Zvlášť v situaci, kdy italská politická krajina ležela v troskách. Psala se devadesátá léta, kdy odhalení masivní korupce a vazeb hlavních politických stran k mafii zničilo zavedenou pravici i levici. Berlusconi do těchto ruin v roce 1994 vstoupil a většinu následujícího čtvrtstoletí Itálii z premiérského postu dominoval. I poslední roky, kdy jeho politická hvězda povadla, dokázal zemí hýbat. Vloni jeho strana Forza Italia (Vzhůru, Itálie), pojmenovaná podle pokřiku fotbalových fanoušků, vyvolala pád vlády národní jednoty vedené mezinárodně uznávaným ekonomem a reformátorem Mariem Draghim.

Žádný italský premiér nebyl tolikrát obviněný (za daňové, korupční či sexuální aféry) jako Berlusconi. Neskončil sice za mřížemi, avšak jeho kabinety vynakládaly značnou energii na změnu zákonů způsobem, který mu umožnil vyhnout se procesu či postihu. Média neustále pokrývala jeho táhnoucí se soudy a italská politická debata se příliš často točila kolem něj a příliš málo kolem programu a věcného řešení problémů.

Italská ekonomika v jeho éře stagnovala, univerzity zůstaly mimořádně slabé a mezinárodně zaostávající, byrokracie zkostnatělá. Přitom osud některých kdysi problematických měst – Bill Emmott v knize Good Italy, Bad Italy uvádí například Turín nebo Bari –, jejichž obyvatelé si po politickém zemětřesení devadesátých let v přímých volbách zvolili schopné a poctivé starosty, ukazuje, že italské zaostávání nebylo nevyhnutelné. Léta Berlusconiho špatné správy se plně projevila po vypuknutí finanční krize v roce 2008, kdy Itálii zasáhla hluboká recese, s vysokou nezaměstnaností zvláště mladých lidí. Tehdy také Berlusconi musel odstoupit z premiérského postu a už se do něj nevrátil.