Co ztrácíme a získáváme přizpůsobováním literatury dnešku

James Bond vstupuje do nočního klubu. Jsme v newyorském Harlemu, je nabito, dusno a v sále panuje strašný kravál. Na pódiu válí jazzová kapela a návštěvníci klubu jsou zjevně ve varu. „Obecenstvo u pódia funělo a chrochtalo jako prasata u žlabu,“ popisuje scénu vypravěč. Je jasné, že Bond to v tomhle prostředí nebude mít lehké.

Nebo jinak, nověji. James Bond vstupuje do nočního klubu. Jsme v newyorském Harlemu, je nabito, dusno a v sále strašný kravál. Na pódiu válí jazzová kapela a návštěvníci klubu jsou zjevně ve varu. „Bond v místnosti cítil elektrizující napětí,“ popisuje scénu vypravěč. Je jasné, že britský špion to v tomhle prostředí nebude mít lehké.

Obě verze existují, najdete je v klasické bondovce Live and Let Die (česky vyšla jako Žít a nechat zemřít). Ta první je původní, takto scénu napsal Ian Fleming, britský autor, který zemřel v roce 1964 a dnes se již pro některé své rasové postoje moderním čtenářům jeví poněkud problematicky. Od jeho smrti se doba posunula: společenská diskuse se proměnila a citlivost veřejnosti zesílila. Výrazy a označení, jež byly před časem běžné, jsou dnes často vnímány jako zraňující, agresivní či ponižující.

Proto také vznikla verze druhá, která se na pultech zahraničních knihkupectví ocitá letos. Popsaná změna je jednou z několika stovek, jimiž prošly bondovky u příležitosti sedmdesátého výročí vydání první z nich na popud držitelů autorských práv. Vesměs se jedná o situace, které v původních verzích vyznívají nelichotivě pro černochy nebo v nichž je některá vedlejší postava charakterizována prostřednictvím svého etnického původu. V našem konkrétním případě jde o to, že harlemský klub je samozřejmě plný právě černochů – jsou to černošští obyvatelé New Yorku, kteří se Bondovi jeví jako „prasata u žlabu“. 

V upraveném vydání však výraz nahradil neutrální popis atmosféry, který se určitě nemůže nikoho dotknout, ale zároveň je pravděpodobné, že málokoho nadchne. Autor tohoto textu minulý týden přečetl zmíněnou ukázku několika respondentům z prostředí českého literárního nebo kulturního světa. Jemnější verze se většině z nich nelíbila, nejčastější reakcí bylo zklamané odfrknutí, občas se něčí oči obrátily v sloup. Energie scény zjevně po úpravě značně oslabila, estetické vzrušení, které čtenář od krásné literatury očekává, vyvanulo.

Zároveň však s klesajícím věkem respondentů odsudek přestával být jednoznačný. Odfrknutí nahradil rozpačitý úsměv nebo pokrčení ramen. Na konci zcela nevědeckého průzkumu se pak shodou okolností na telefonu ocitla jedna ze zakladatelek vyhraněně feministického serveru Druhá : směna Maja Vusilović a její vnímání změn bylo zcela odlišné. „Mně je úplně jedno, jestli je ta původní verze působivá, nebo ne, mně je představa, že jsou černoši v nočním klubu připodobněni k prasatům, odporná! Vůbec nechápu, jak to mohl někdo napsat,“ pronášela žena se zjevným zápalem. Emoce, které vyprchaly z bondovky, jako by se přestěhovaly do vnitřního zápalu napřeného k nápravě světa. „Od toho přece je literatura, umění! Aby obohacovaly, aby polidšťovaly!“ 

Rozdíl ve vnímání mezi většinou náhodně vybraných českých „lidí od literatury“ a mladou aktivistkou nemohl být větší. A podobné napětí vládne i v zahraničí. Úpravy Jamese Bonda nejsou ojedinělé. Podobnou očistou či zjemněním procházejí v posledních týdnech například příběhy Hercula Poirota a slečny Marplové z pera Agathy Christie. I tady se nejčastěji jedná o odstranění legendárních „N-words“, tedy situací, kdy se o černoších mluví jako o „negrech“. Stejně tak mizí různé další etnické narážky, nejčastěji na Araby nebo Židy. Co v první polovině 20. století zjevně autorce nepřišlo zvláštní, je dnes nepřijatelné. Zásahů jsou stovky.