Komunisté a šejkové. Čína posiluje svůj vliv na Blízkém východě. 

Na blízkovýchodní diplomatické šachovnici přes šedesát let dominovaly Spojené státy, teď v březnu se náhle dostaly zcela na okraj důležitého politického posunu. I v Bílém domě a na americkém ministerstvu zahraničí leckomu vyrazilo dech, když velcí rivalové Írán a Saúdská Arábie předminulý pátek nečekaně obnovili oficiální vztahy – a to díky zprostředkování Číny.

Ve Washingtonu to vyvolalo různorodé reakce. Zahraničněpolitičtí „jestřábové“ konstatovali porážku Ameriky ve velmocenské přetahované a projev její slábnoucí moci v regionu. Méně na mocenský střet se soustředící „holubice“ namítaly, že větší stabilita v regionu je dobrou zprávou pro všechny, a to i pro USA. Ve vládních kuloárech podle The New York Times přetrvává jistá skepse, zda Írán splní své závazky, například snížení podpory proíránských milicí v regionu, a zda tedy zlepšení vztahů bude mít hlubší podobu než zatím dojednané vzájemné znovuotevření ambasád v Rijádu a Teheránu. 

Faktem je, že čínský diplomatický triumf nepřišel z ničeho. Rostoucí vliv „říše středu“ se už v minulých letech projevil například tím, že s výjimkou Turecka žádná blízkovýchodní země nekritizovala brutální útlak muslimské menšiny Ujgurů v Číně. Peking v posledních letech výrazně posílil politické i ekonomické vazby v regionu. S Íránem předloni podepsal strategické partnerství na pětadvacet let, v jehož rámci slíbil investice v hodnotě 400 miliard dolarů. Současně rostou obchod i investice v Saúdské Arábii, která je hlavním zdrojem ropy pohánějící čínský růst. V Ománu Čína staví průmyslový park, v Izraeli dva přístavy, v Abú Dhabí kontejnerový terminál, s Katarem státní firma Sinopec uzavřela obří smlouvu na dovoz zkapalněného plynu na příštích sedmadvacet let. Do mnoha autokracií v regionu vyváží Čína své technologie, včetně těch bezpečnostních. 

Blízký východ je důležitou křižovatkou na tzv. Nové hedvábné stezce, Čínou tvořené globální síti silnic, železnic a přístavů. Pro blízkovýchodní vládce, i ty tradičně proamerické, je asijská mocnost žádaným partnerem. Na rozdíl od Západu je nikdy nebude kritizovat za pošlapávání lidských práv a chybějící demokracii. V mocenských elitách Saúdské Arábie navíc vládne pocit jisté urážky cti kvůli tomu, jak otevřeně američtí demokraté kritizovali vraždu opozičního novináře Džamála Chášukdžího na saúdskoarabském konzulátu v Istanbulu a saúdskoarabskou vojenskou intervenci v Jemenu. Joe Biden ve volební kampani v roce 2020 dokonce říkal, že Saúdové jsou „párijové“, vyvrhelové mezinárodního společenství. Někteří analytici upozorňují, že právě jistý chlad Američanů zvýšil motivaci Saúdů diplomaticky s Íránem jednat: věděli, že už se z Washingtonu nedočkají bezpodmínečné podpory. A naopak saúdská monarchie vloni odolala americkému tlaku na snížení cen ropy, které by uškodilo Putinovu Rusku – a v říjnu produkci ropy dokonce dále přiškrtila a tím ceny zvýšila.