Poslední bašta

Lidské sny a tužby mohou být nejrůznější. Setkal jsem se například s člověkem, jehož největším životním přáním bylo ochutnat maso ptakopyska. Nevím, zda se mu podařilo ptakopysčí pečínku ochutnat, faktem ovšem je, že oproti našim předkům jsme o některé potravinové zdroje přišli – mnohdy vlastním přičiněním. Otázkou je, zda toho litovat. Nehodlám zde reflektovat kvality bobřího ocasu či medvědích tlap připomínaných v renesančních kuchařkách, ale zůstanu u druhé poloviny 20. století. Lze namítnout, že v této éře byl spíš problém s příliš úzkým sortimentem. Přesto si lidé žijící u nás mezi koncem druhé světové války a osmdesátými lety 20. století mohli pochutnat na něčem, co je dnes ve světě z logických důvodů prakticky nedostupné – na velrybím mase.

Hostina pod kostrou

Pojďme ale nejprve do hlubší historie. Hostina z velrybího masa se pořádala v Praze už na konci 19. století, jednalo se však o ojedinělou akci při příležitosti stěhování proslulé kostry velryby z domu U Halánků, bydliště Vojty Náprstka, do Národního muzea. Podle dobového tisku však nezvyklé maso nikomu z účastníků moc nechutnalo. Hostina se navíc konala přímo pod kostrou, která zapáchala a kapal z ní tuk. Na pultech běžných obchodů se velrybí maso objevilo už před únorem 1948, v době vrcholícího poválečného nedostatku, kdy každá náhražka hovězího či vepřového byla vítaná. V této době ovšem jako vzor pro výživu obyvatelstva nefungoval ještě Sovětský svaz, ale Velká Británie. Zhruba v roce 1946 se v různých médiích objevily zprávy o experimentech s konzumací velrybího masa v hrdém Albionu, rovněž stísněném nedostatkem potravinových zdrojů, které se prý jevily nadějně.

Světoběžníci, jako byl například anonymní námořník, který napsal čtenářský dopis do časopisu Obzory, sice upozorňovali, že velrybí maso ve skutečnosti nepatří k nejchutnějším, nicméně touha po kusu pořádné flákoty, navíc bez nutnosti utrácet cenné přídělové lístky, se ukazovala jako silnější. A tak již začátkem prosince 1947 hlásal článek brněnského lidoveckého deníku Národní obroda (trochu potutelně ve smyslu, kam až Prahu zavedla bída), že v hlavním městě Na Příkopě v nejmenovaném luxusním lahůdkářství (patrně firma Lippert) se nabízí velrybí maso, kilogram za 65 tehdejších korun. Na maso prý nebyl příliš vábný pohled, protože prý „se vyjímá jako jakýsi temný a krabatý chuchvalec“. Velrybí maso bylo prezentováno coby vynikající náhražka hovězího a nechyběly návody, jak ho upravit na karbanátky, roštěnky apod. Jak si však všimli ve výše zmíněných novinách, recepty prozrazovaly, že jde o dosti tuhé maso, jehož příprava dá zabrat.