Poslední bašta

Lidské sny a tužby mohou být nejrůznější. Setkal jsem se například s člověkem, jehož největším životním přáním bylo ochutnat maso ptakopyska. Nevím, zda se mu podařilo ptakopysčí pečínku ochutnat, faktem ovšem je, že oproti našim předkům jsme o některé potravinové zdroje přišli – mnohdy vlastním přičiněním. Otázkou je, zda toho litovat. Nehodlám zde reflektovat kvality bobřího ocasu či medvědích tlap připomínaných v renesančních kuchařkách, ale zůstanu u druhé poloviny 20. století. Lze namítnout, že v této éře byl spíš problém s příliš úzkým sortimentem. Přesto si lidé žijící u nás mezi koncem druhé světové války a osmdesátými lety 20. století mohli pochutnat na něčem, co je dnes ve světě z logických důvodů prakticky nedostupné – na velrybím mase.

Hostina pod kostrou

Pojďme ale nejprve do hlubší historie. Hostina z velrybího masa se pořádala v Praze už na konci 19. století, jednalo se však o ojedinělou akci při příležitosti stěhování proslulé kostry velryby z domu U Halánků, bydliště Vojty Náprstka, do Národního muzea. Podle dobového tisku však nezvyklé maso nikomu z účastníků moc nechutnalo. Hostina se navíc konala přímo pod kostrou, která zapáchala a kapal z ní tuk. Na pultech běžných obchodů se velrybí maso objevilo už před únorem 1948, v době vrcholícího poválečného nedostatku, kdy každá náhražka hovězího či vepřového byla vítaná. V této době ovšem jako vzor pro výživu obyvatelstva nefungoval ještě Sovětský svaz, ale Velká Británie. Zhruba v roce 1946 se v různých médiích objevily zprávy o experimentech s konzumací velrybího masa v hrdém Albionu, rovněž stísněném nedostatkem potravinových zdrojů, které se prý jevily nadějně.