Temný stín Miloše Zemana

Tento týden nebude výjimečný jen tím, že získáme nového prezidenta, ale že přijdeme i o toho stávajícího. A je to bezpochyby velký milník. Ačkoli bylo jasné, že éra Miloše Zemana jednou skončí, v posledních letech se jeho úřadování zdálo tak úmorné a vleklé, až nám připadalo nekonečné. Konec Zemana přichází přesně třicet let poté, co byl poprvé zvolen předsedou ČSSD, a vstoupil tak do nejvyšších pater politiky. Dnes už je to zapomenutá historie, ale poté co byl na konci února roku 1993 vybrán v Hradci Králové do čela sociálních demokratů, nezaplatila strana za útratu během sjezdu. Symbolický start pro muže, který za sebou vždy nechával víc škody než užitku.

Jak je v Česku zvykem, začne se brzy relativizovat, jaké škody Miloš Zeman napáchal. Někteří tak budou činit z lítosti nad starým mužem na vozíku, jiní aby působili originálně, někteří tomu možná i uvěří. Ale skutečně neodchází státník, velikost politika se neměří podle centimetrů či délky setrvání u moci. V těchto kritériích by Zeman uspěl, ale jinak jeho temná stránka vysoce převážila tu světlou.

Dalo by se ocenit, že ze slabé ČSSD udělal silnou opozici a pak vládní stranu. Jenže to dokázal pomocí hesel: „Budeme si své stranické knížky vázat do kůže členů ODS.“ Následně uzavřel opoziční smlouvu s Václavem Klausem, která chtěla osekat zdejší demokratický systém tak, aby zůstali u moci a nikdo je nemohl účelně kontrolovat. Za vlády Miloše Zemana jsme vstoupili do NATO, ale byl to on, kdo neustále torpédoval naše západní svazky.

Korupce a klientelismus nikdy nebujely tak silně jako v době Zemanova kabinetu. V týmu jeho poradců také vznikaly různé denunciační materiály. Například kauza Olovo, což byl plán na diskreditaci nepohodlné političky ČSSD Petry Buzkové. Policejní odposlechy zachytily, že zřejmě nejznámější český mafián František Mrázek chodil za Zemanovým šéfporadcem Miroslavem Šloufem a řešil s ním mimo jiné, kdo by měl řídit jaké bezpečnostní složky. Žádný český politik nevrhal tak dlouhý a temný stín, v němž se skrylo tolik pochybných lidí – Šloufem počínaje a Martinem Nejedlým konče.

Výčet skandálů, chyb a přehmatů by byl dlouhý, jen „the best of“ z prezidentské éry nám vystačilo při nedávné bilanci na pětačtyřicet položek. Ale ten největší „zločin“ je tak velký, že vlastně nic jiného už by se nemuselo rozebírat. Zeman celou svou prezidentskou éru pojal jako zastupování zájmů Číny a Ruska. Při návštěvě autoritářského Pekingu otevřeně řekl, že se přijel učit, jak „stabilizovat společnost“. A tamní stabilita stojí na omezování lidských práv. Rusko hájil i ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že spáchalo teroristický čin ve Vrběticích. Kdyby bylo na Zemanovi, tak jsme ruskou gubernií. Útok Moskvy na Ukrajinu jasně ukázal, že nás chtěl poutat ke krvavému diktátorovi Vladimiru Putinovi.  

„Toto, milí moji, je moje poslední vítězství a za ním už nebude žádná politická porážka,“ prohlásil po svém druhém zvolení Miloš Zeman. V první větě se nemýlil, v druhé zásadně. Nezažil jen běžnou porážku, kterou politici zakoušejí téměř každý den. Prohrál celý Zemanův koncept.

Když zemřel náš první porevoluční prezident, parlament schválil zákon: „Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii.“ Kdyby chtěli zákonodárci přijmout nějaké usnesení ke třetí hlavě státu, mělo by znít takto: „Miloš Zeman ohrozil svobodu a demokracii.“ Ale není to nutné, historie mu epitaf napíše bez sentimentu.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor