Bono a klid

Když bylo Bonovi čtrnáct let, zemřel mu dědeček. Během pohřbu, přímo na hřbitově, pak omdlela maminka Iris. Tatínek Bob ji se starším bratrem Normanem odvezli do nemocnice na vyšetření a Bono skončil v domě u babičky, kde se shromažďoval zbytek rodiny.

O něco později vrazil do místnosti jeden ze strýců a s pláčem oznámil: „Iris umírá. Měla mrtvici.“

Bono vzpomíná, že právě v té chvíli přišel o domov. Otevřela se v něm hluboká propast. Dnes je mu dvaašedesát a zamýšlí se nad tím, kolika dalším rockovým hvězdám zemřela matka v podobně kritickém věku. John Lennon, Johnny Rotten, Bob Geldof, Paul McCartney – seznam opuštěných duší by mohl pokračovat dál a dál. Smrt matek v nich vyvolala neukojitelnou touhu. „Jsou to lidé, kteří cítí potřebu, aby byli milováni masově, aby každý večer 20 000 lidí skandovalo jejich jméno, a obecně je dobré se jim vyhýbat,“ vypráví Bono se smíchem. „Takovým lidem, jako jsem já.“

Jeho matka žila ještě několik dní. Bona s bratrem dopravili na nemocniční pokoj a tam ji drželi za ruku při poblikávajícím světle přístrojů, jež ji ještě udržovaly při životě.

Potom se Bono s otcem i bratrem vrátili domů a už o ní prakticky nikdy nemluvili. Celé roky na ni vlastně téměř ani nemysleli. „Nejen, že byla mrtvá, prakticky jsme ji nechali zmizet,“ vypráví Bono.

Otec se nechal pohltit svojí láskou k opeře. Stával před svou stereosoupravou, ponořen do tónů La Traviaty, a nevnímal svět okolo sebe. Bono ho pozoroval a nedokázal k němu nijak…