Cesta před boží i pozemský soud

Následující text získal Novinářskou cenu OSF v kategorii reportáž. Válka na Ukrajině patří k okruhu témat, jimž se Respekt pravidelně může věnovat jen díky přízni čtenářů. To platí i pro druhého vítěze z Respektu - text Kdo zabil Dorotu Š., který vyhrál kategorii analyticko-investigativní příspěvek. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně, a podpořit nás tak zároveň v současné situaci, staňte se našimi předplatitelkami a předplatiteli. Získáte tak nejen týdeník v digitální či papírové podobě a možnost číst si texty aktuální na našem webu, ale zároveň přístup do celého archivu Respektu. V něm najdete najdete i tento text, který částečně odemykáme:

••••

Okolo ukrajinského města Izjum je půda měkká a písčitá a dobře se v ní kope. Na sever od města, v borovém lese, si Rusové v sypkém písku vyhrabali zákopy, spleť jejich chodeb je dodnes dobře patrná, stejně jako velké jámy, z nichž vykukovaly tanky. Zbudované opevnění je na dohled od hřbitova, jehož mramorové náhrobky prosvítají mezi kmeny stromů. Hřbitov je nezničený a v poledním slunci se na černých kamenných plátech lesknou zlatě vyvedená jména pochovaných. Mezi zákopy a hřbitovem je masový hrob.

Tři stovky narychlo vykopaných jam nad sebou mají nanejvýš stejně narychlo stlučený dřevěný kříž, často ani to ne. Leželo tu nejméně 447 mrtvých. Díry, do kterých Rusové pohřbili těla zavražděných ukrajinských vojáků, jsou široké a mělké. Hroby, které vykopali místní pro své zemřelé, jsou hluboké a úzké. Leželi tu lidé, které ruská armáda zavraždila po mučení, ti, co zemřeli při náletech, a lidé, kteří během půlroční ruské okupace zemřeli přirozenou smrtí a kvůli všudypřítomnému ostřelování nebyl čas pochovat je se všemi náležitostmi na hřbitově.

Těla z tohoto masového hrobu začaly ukrajinské úřady exhumovat v září, krátce poté, co odsud při zmateném úprku před ukrajinskou protiofenzivou zmizela po půlroční okupaci ruská vojska. V polovině listopadu už jsou jámy prázdné, všichni jsou řádně pohřbení o kus dál nebo na jiných hřbitovech, a je tu klid a ticho. Mezi stromy se táhne bezpočet červenobílých policejních pásek, mezi hroby se prochází pár policistů, vyšetřovatelů a jeden kněz. Jejich práce tu už končí, co mohlo být nalezeno, bylo nalezeno, co šlo zaznamenat, bylo zaznamenáno. Teď zbývá to nejtěžší – vypátrat pachatele mučení a vražd a potrestat je. V borovém háji se jen slabě vznáší pach lidského utrpení – výkaly a hniloba. V Izjumu jsou cítit leckde.

Pomník a složka

Tymur Tertyšnyj toho moc nenamluví. V tmavé uniformě sedí za svým stolem v malé kanceláři, kouří jednu cigaretu za druhou, podepisuje jedno lejstro za druhým a tváří se zachmuřeně. Na novináře není moc zvědavý. „Mám tu nějakou práci, počkejte na mě venku, přijdu za patnáct minut. Vezmu si pak auto a pojedete za mnou,“ říká trochu nevrle. Tak jakojiní obyvatelé Izjumu, i šéf izjumské kriminálky Tertyšnyj teď hodně improvizuje. Policejní velitelství, kde se svými kolegy roky seděl a odkud vyjížděl do terénu, v létě rozstříleli Rusové. Když se po konci okupace vrátil – jako jistý cíl ruských vojáků z Izjumu odjel včas a podle svých slov „plnil úkoly jinde“ –, musel se přestěhovat na druhou stranu města.

Místo desítek kanceláří se jeho tým vtěsnal do tří malých místností ve zdejším hobby centru, řada policistů radši postává, klábosí a pokuřuje venku před budovou; Tertyšnyj si ale jako šéf mohl nárokovat židli a stůl vevnitř. Neproměnila se přitom jen budova, odkud vydává rozkazy, ale i povaha kriminálních činů, jimiž se zabývá. Dříve byl zavalen loupežemi, rvačkami, krádežemi. Teď shromažďuje důkazy o válečných zločinech, kterých se Rusové v Izjumu dopustili.

Po jejich okupaci tady zbyla podle odhadů tisícovka mrtvých, zemřel každý čtyřicátý obyvatel města. Tenhle počet pořád narůstá: na různých místech Izjumu zatím policie našla dalších 140 mrtvých lidí, které nikdo nepohřešoval nebo nestihl pohřešovat. Nachází je teď hlavně v dělostřelbou zničených domech na kraji města, rozsah škod i několik týdnů po osvobození není zřejmý. Policie se do části budov stále ještě nedostala, jsou zaminované a nejde tam vstoupit. Takové domy jsou obehnané výstražnou páskou s upozorněním na smrtelné riziko. Čeká se, až je časem vyčistí pyrotechnici, ti ale nestíhají. Kolem Izjumu, a nejen tam, Rusové zaminovali skoro vše, takže nejdříve se zprůchodňují nejvytíženější cesty, pak přijdou na řadu civilní domy.

Po slíbených patnácti minutách Tertyšnyj opouští kancelář, beze slova nasedá do auta a rukou kyne, ať ho následujeme. Působí dojmem muže, který se nebojí. Po svém městě se pohybuje ve stříbrné toyotě bez policejního označení, jako všichni tady jezdí hodně rychle, držet s ním krok není úplně jednoduché. Ani v autě neodloží cigaretu a za jízdy odklepává popel z okýnka.

Po krátké drkotavé jízdě přes výmoly od granátů zastavuje před zničenou policejní stanicí, kriminalista prochází přes dvůr plný suti, harampádí a ruskými raketami rozmetaného vybavení bývalých kanceláří a vede nás do podzemí. I tady si vystačí hlavně rukama, ukazuje místa, kde k mučení docházelo. „Tady, tady a taky tady,“ otevírá bez dalšího komentáře jednu tmavou vlhkou betonovou kobku za druhou.

Před válkou zde byly cely předběžného zadržení a už tak musely působit ponuře, okupant je ale proměnil v pekelné místo. Vybavení sestává z plesnivých a mokrých matrací. V cele pro dva lidi bylo vězněných osm, v cele pro osm lidí jich bylo dvacet. Na zemi leží zbytky jídla, v rohu stojí malý plechový kbelík plný výkalů a moči. Na zdech jsou do omítky vyryté nápisy – jména, data, modlitby nebo čárky za strávené dny. Je tu zima, všudypřítomný zápach a nic není pořádně vidět. „Tady taky a taky tady,“ pokračuje lakonicky Tertyšnyj.

Na další zastávce i okoralý policejní velitel začne podléhat stejnému puzení jako mnoho lidí na nedávno okupovaných územích. Začne mít chuť vyprávět. „Každý den nějaké tělo, včera jsme objevili dvě v sutinách na jih od města. Každý den něco. Zítra zase někam vyrážíme, tam je jisté, že někoho objevíme,“ říká velitel. V jiné mučírně v jiné části města, v budově bývalé železničářské polikliniky, ukazuje ženskou celu.