Do Ameriky jsem se těšila. Do Chicaga ještě víc. A netušila jsem, že svůj první den na americké půdě strávím na hřbitově. Na největším českém hřbitově na světě. Na hřbitově, kde je pohřbeno kolem 115 000 Čechů. Něco, co se prý musí vidět! Na hřbitov se mi nechtělo. Chtěla jsem do muzea nebo se podívat na modré vody Michiganského jezera nebo alespoň zahlédnout kousek sochy blanického rytíře na Chicagské univerzitě. Ale zavezli mě na hřbitov. A tam na nás ve velkém džípu čekal český krajan Chuck Michalek a začal vyprávět.
O potopeném výletním parníku Eastland, na kterém v roce 1915 zahynulo 844 lidí a mezi nimi více než 220 Čechů, kteří jeli na piknik a už se nikdy nevrátili. O pohřbu legendárního českého starosty Chicaga Čermáka, o tom, jak se ve zdejším kolumbáriu někdy pořádají multikulturní koncerty. A já se začala uklidňovat. Jako by zdejší členové spolku Friends of Bohemian National Cemetery naplňovali buddhistické přísloví, že jen ten, kdo pětkrát denně pomyslí na smrt, může žít šťastný život. Chuck si posteskl, že sem už o víkendech neproudí davy lidí jako kdysi, že už sem rodiny nevodí tolik dětí a nepiknikují s nimi mezi hroby. Vždyť je tady přece tak krásně! Lidi se prý nechtějí ohlížet za tím, co bylo, chtějí žít přítomností a budoucností. Hřbitov připomínal velkou zahradu, spadané listí sladce vonělo rozkladem, batolily se v něm divoké kachny a veverky šplhaly po větvích stromů nebo skákaly z náhrobku na náhrobek. Cestičky mezi hroby byly široké tak, aby mezi…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu