Zlatej Žluťák

Zazvoním, bzučák a vcházíme po umělé trávě na dvorek, vstříc dětskému výskotu. Gogo, rogor char? Modiakch! Jak se máš, holčičko? Pojď sem! Učitelky ze školky se hrnou k našim dcerám, berou je do náruče a hladí po hlavě. Odcházím s klidnou duší rodiče, který ví, že jeho děti se ve školce mají dobře a že je tam mají rádi. Dostat se k takovému klidu duše mi trvalo rok. Ne že by v Tbilisi nebylo na výběr, možná právě naopak – kromě státních školek jsou tu desítky těch soukromých, od lesních přes školku waldorfskou až po Montessori kluby, od bezejmenných školek o jedné místnosti (protože školku si zde může otevřít v podstatě každý a v jakýchkoli podmínkách) až po „značkové“ mezinárodní školky, jako je třeba ta přidružená k British International School. Všechny tyto instituce se ale nacházejí v „lepších“ čtvrtích, a pokud v takové nežijete, je výběr velice zúžený. A to byl náš případ.

Školek v okolí jsem navštívila desítku, další desítku prolustrovala na Facebooku. Všechny byly podobné: rodinné domy přeměněné ve školku tím, že mají uvnitř barevný nátěr a kupu plastových hraček. Jeden dospělácký záchod na patře. Učitelky, které kvalifikuje to, že samy mají děti (pedagogické vzdělání pro školky vyžaduje Gruzie až od roku 2024). Vzdělávací program žádný nebo něco ve stylu „vystřihujeme, lepíme, povídáme o zvířátkách“. Procházky a pobyt venku, to v Gruzii není hodnota. Valná část školek (kromě těch státních, kam ale jako nerezidenti nemůžeme) má místo zahrady dvorek, který…