Moje neexistující Československo

V létě před třiceti lety se rozhodlo o konci státu, ve kterém jsem se narodil. Volby posílily strany, jež si společný stát nepřály, a pak se začalo rychle všechno drolit. Neúspěšná volba Václava Havla prezidentem jen symbolicky zdůraznila, že to nefunguje. Spravit se dá téměř všechno, ale jak zní oblíbené politické klišé: když chybí vůle…

Vnímal jsem tehdy situaci tak, že Slováci už s námi být nechtějí. Až s postupem času jsem zjistil, že to bylo všechno mnohem komplikovanější. A že stát, do kterého jsem se narodil a který jsem měl rád, vlastně nikdy neexistoval.

Berlín na Dunaji

Trpím „záchvaty historie“ jako ústřední postava knihy Winterbergova poslední cesta Jaroslava Rudiše. Často se dívám kolem sebe skrz historii. Jen doufám, že nejsem tak otravný společník jako pan Winterberg. Některá místa ke mně mluví silněji než jiná, Bratislava ale na mě historii doslova křičí. Je to moje milované raněné město. Raněné proto, že se na něm vyřádila jak komunistická totalita, tak porevoluční kapitalismus. Ti první jí vykuchali část vnitřností, druzí se snažili zničit zbytek. Přesto si zachovává ojedinělé kouzlo, které z ní může udělat menší Berlín na Dunaji.

Bratislava je také místem mého historického prozření. Tady jsem se díky Martinu M. Šimečkovi seznámil s jeho přáteli, kteří se brzy stali i mými kamarády. Byl to ten druh setkání, který vám změní život. Nezískal jsem jen velmi blízké přátele, ale i svého druhu průvodce dějinami a sebou samým. Mám štěstí…