Nezvládli jsme to

Řekne-li se španělská chřipka, vybaví se nám tragédie, která si kdysi dávno vyžádala desítky milionů životů. Oběti dokonce mají v Česku památník, u zaniklé osady Zadní Paště na Šumavě, kde v listopadu 1918 zemřelo na tuto nemoc v rozmezí pár dní několik členů jedné rodiny. Nejeden turista se u něj zastaví a zamyslí nad tím, co se tehdy odehrálo. Přemýšlíme však se stejnou pietou a obezřetností o covidu, který na rozdíl od španělské chřipky ještě neskončil?

Žádná debata o tom, co se v uplynulých dvou a půl letech ve světě i u nás vlastně stalo, v Česku neprobíhá. Jako bychom vytěsnili dobu, kdy jsme – zavřeni doma – sledovali hádky otřásající veřejným prostorem, výmluvy premiéra Babiše, neschopnost státu i bagatelizování covidu z úst mnoha „expertů“. Zůstávají ale čísla, která nyní, v mezičase před příchodem další vlny nákazy, přinášíme – a s nimi pokus s odstupem znovu pojmenovat úspěchy i selhání.

Třetí nejhorší pandemie

„Vrací se noční můra?“ ptaly se 14. ledna 2020 webové stránky časopisu Science a zmiňovaly „wuchanský zápal plic“ podobný nemoci SARS. Brzy se ale začalo ukazovat, že podobné paralely selhávají. „Virus se nechová jako žádný patogen, který kdy lidstvo mohlo studovat,“ píše Science o čtyři měsíce později a zmiňuje více než tisíc vědeckých prací, které se během té krátké doby snažily pochopit, jak nový koronavirus vlastně zabíjí. Bylo jasné, že primárním bojištěm jsou plíce, ale nikoli bojištěm jediným: „Nemoc může s devastujícími důsledky napadnout prakticky cokoli v těle,“ řekl tehdy časopisu Science kardiolog z Yaleovy univerzity Harlan Krumholz.

Dnes již známe částečný účet, který nový virus lidstvu vystavil: otřásl světovou ekonomikou, vylidnil ulice měst, vyprázdnil letiště i sjezdovky, rafinovaně zkomplikoval nejednu vědeckou konferenci o sobě samém – a především jen za první dva roky podle odhadů usmrtil zhruba 15–20 milionů lidí. Pokud se zaměříme na období od začátku 20. století, je tak současná pandemie co do počtu mrtvých zatím třetí nejhorší – právě za španělskou chřipkou (20–100 milionů obětí) a AIDS (zhruba 36 milionů). Tedy žádná „chřipečka“, jak se v Česku říkalo, ale katastrofa.

Až se za prvními covidovými roky ohlédnou historici, zmíní nejspíš propast mezi úctyhodnou vyspělostí vědy a omezenou schopností společnosti využít její poznatky. Prvními vakcínami se začalo očkovat již v prosinci 2020, ani ne rok po vyhlášení pandemie. „Rychle proběhl také vývoj antivirotik. I když se může zdát, že dva roky jsou hodně, z historického pohledu je to neuvěřitelně krátká doba,“ shrnuje lékař a biochemik Jan Trnka, proděkan 3. lékařské fakulty UK. Na druhou stranu svět podle časopisu Nature selhal ve dvou směrech: řada zemí nedokázala důsledně očkovat podle míry ohroženosti obyvatelstva, tedy nejprve seniory a chronicky nemocné. Ukázalo se, že to neznamená jen stanovit pravidla, ale také aktivně posílat očkovací týmy do domovů seniorů, navštěvovat je doma a podobně.

Druhý velký problém spočíval v tom, že se nepodařilo vakcíny včas dopravit do chudších oblastí světa. Iniciativa COVAX, která si to dala za úkol, sice do letošního února dokázala zajistit a distribuovat úctyhodných 1,3 miliardy dávek, ale z toho tři čtvrtiny rozvezla až na přelomu loňského a letošního roku, téměř dva roky po začátku pandemie. To už bylo pro mnohé lidi pozdě – covidová úmrtí podle Nature nejrychleji přibývala právě v nejméně proočkovaných zemích a regionech. Navíc šlo často o vakcíny těsně před vypršením doby použitelnosti, pro které už bohaté státy neměly uplatnění. Řada chudých zemí je proto nedokázala aplikovat; nebylo dost času, scházel personál, technika, informační systémy i lednice – a aby s distribucí pomohl, na to již COVAX neměl peníze.

V současnosti je naočkováno 60 procent obyvatel planety a podle nově zveřejněného odhadu vakcíny jen loni zachránily 20 milionů životů. Je to úctyhodný výsledek, který ale kazí skutečnost, že právě ve skupině nejchudších zemí proočkovanost nedosahuje ani 20 procent. Pokud jde o Česko, s necelými 65 procenty obyvatel, kteří mají alespoň dvě dávky vakcíny, jsme sice nad světovým průměrem, ale průměru Evropské unie (73 procent) zdaleka nedosahujeme. Na boji s covidem se nicméně pozitivně odrazilo to, že jsme nepodlehli vábení Číny a Ruska a důsledně používali kvalitní západní vakcíny.

Mejdan před volbami

Které státy tedy covid zdevastoval nejvíc? Nejpostiženějšími co do počtu mrtvých na sto tisíc obyvatel byly podle výpočtů Světové zdravotnické organizace Peru, Bulharsko a Bolívie. Z velkých zemí hodně lidí umíralo také v Rusku, Indii, Brazílii a Spojených státech. Na opačném konci spektra je například Nový Zéland, ostrov, který se izoloval od turistického ruchu a potíral nemoc kombinací lockdownů a rychlého očkování, ale i kontinentální státy jako Norsko, Irsko nebo Dánsko. Obecně si nejlépe vedly země s dobrým zdravotnictvím a soudržnou společností, která neztratila důvěru ve své instituce. K těm Spojené státy, Rusko, ale ani Česká republika nepatří, byť každá země z jiného důvodu.

Česko má smysl porovnávat v rámci Evropy, kde jsme v tzv. nadúmrtích – počtu zemřelých nad rámec běžného roku – šestí nejhorší (viz graf). Se zhruba 50 tisíci zemřelých jsme nedopadli tak tragicky, jak se dalo čekat v době, kdy jsme zdánlivě „kralovali“ nejen evropským, ale i světovým statistikám. Ukázalo se totiž, že Češi počítají své covidové mrtvé přece jen spolehlivěji než mnohé jiné země. I tak jde ovšem o velmi nelichotivý výsledek.

Ještě hůře Česko dopadlo v takzvaném indikátoru DALY, který zachycuje, o kolik let normálního života covid danou společnost připravil – nejen kvůli předčasným úmrtím, ale i dlouhodobým, měsíce trvajícím příznakům nemoci znemožňujícím lidem normálně fungovat, jako je únava, respirační problémy, neschopnost se soustředit, vybavit si vhodná slova, problémy s orientací. Studie zkoumající výsledky šestnácti evropských států v roce 2020, o které v květnu informoval Nature, ukázala, že jsme byli druhou nejpostiženější zemí, za Itálií. „Náš celkový výsledek je o to překvapivější, že si často říkáme, jaká jsme vyspělá evropská země,“ shrnuje covidové „vysvědčení“ Česka hlavní epidemiolog institutu IKEM Petr Smejkal.

Důvodů je řada. „Na začátku pandemie, na jaře 2020, vládla obrovská ochota lidí proti nemoci něco podniknout. Přes léto ale vláda ztratila důvěru,“ připomíná proděkan Trnka události z poloviny srpna zmíněného roku, kdy tehdejší ministr zdravotnictví Adam Vojtěch nařídil nošení roušek a vzápětí jej na nátlak premiéra Babiše zrušil. V září už Česko zažívalo exponenciální růst, přesto patřilo k nejrozvolněnějším zemím na světě. Chodilo se na fotbal a hokej, fitcentra i noční kluby zůstávaly otevřeny. Na akci Babička roku se veselily stovky seniorů bez roušek. Bylo před krajskými volbami a politická reprezentace odmítala zakročit.

Následovaly další projevy nekompetence, třeba nepříliš šťastné nakládání s lockdowny či neschopnost včas zorganizovat očkovací PR kampaň. Lockdowny jsou užitečná zbraň v situaci, kdy účinné léky neexistují a očkování obyvatelstva ještě příliš nepokročilo, Česko s nimi však neumělo zacházet: „Je to vždy až poslední řešení. U nás jich spousta nemusela být buď vůbec, nebo nemusely být tak dlouhé. Nedělala se totiž opatření, která jim mohla zabránit: testování, rotace ve školách a tak dále,“ nabízí svůj dnešní pohled Trnka. Navíc se s vyhlašováním lockdownů příliš otálelo: „Epidemie už pak byla tak rozjetá, že trvalo strašlivě dlouho, než počty nakažených začaly klesat.“

Kromě konkrétních selhání měl neúspěch Česka i hlubší příčiny. K těm patří skutečnost, že tu neexistuje respektovaná instituce, která by veřejnosti vysvětlovala situaci a vládě navrhovala opatření. Takovou je v Německu Institut Roberta Kocha nebo v USA Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC). „Státní zdravotní ústav není schopen tuto funkci zastávat, je třicet let zanedbávaný. Síť hygienických stanic je zanedbávána po desetiletí, neměla třeba dost počítačů. A ani univerzity se nedokázaly dohodnout a podobnou instituci vytvořit,“ říká k tomu Trnka. Podle Smejkala pak souvisí absence respektovaného orgánu i se špatnou pověstí, kterou měly podobné instituce z dob komunismu, kdy hygienické stanice až takřka policejním způsobem pronásledovaly nemocné a zavíraly je do karantény.

V situaci, kdy společnost postrádala důvěryhodné odborné vedení, vše zahalila informační mlha. „Odborníci, kteří nerozumějí epidemiologii, třeba někteří zubaři a kardiochirurgové, radili v médiích lidem, co mají dělat, a radili jim špatně. Každý chtěl říct svůj názor. Byli to často profesoři, lékaři, což lidi zmátlo,“ připomíná Smejkal. Podobně mluví biolog a bioetik Jaroslav Petr: „Nezvládli jsme to. Nedokázali jsme se jako vědci spojit.“

Jak ubíhaly měsíce, stávala se společnost lhostejnější a otrlejší. To vše v situaci, kdy se tématu všude na světě chopila antisystémová hnutí. „Měli jsme období, kdy v této republice denně umíraly dva autobusy plné lidí a téměř nikomu to nevadilo. Připadalo mi, že významná část národa s tím byla ochotna žít trvale. Ať denně umře sto lidí, hlavně že můžu jít večer na pivo nebo na fotbal,“ shrnuje svůj dojem z výkonu Česka Jaroslav Petr.

Paxlovid v každé lékárně – nebo vůbec?

Necelý půlrok po poslední z nejtěžších covidových vln přitom nabývají podobné úvahy znovu na důležitosti. V Evropě se šíří nakažlivější subvarianty viru omikron a epidemie je opět na vzestupu. Například v Portugalsku již nejnakažlivější subvarianta BA.5 naprosto převládla, brzy k tomu podle tamních expertů dojde i v Německu. Naštěstí se alespoň nezdá, že by nové mutace viru způsobovaly vážnější průběh nemoci.

V Česku počty nakažených rostou, byť zatím pomaleji než za našimi západními i jižními hranicemi. Denně se daří u nás zachytit vyšší stovky případů covidu, PCR i antigenních testů je ovšem oproti letošní zimě či loňskému jaru naprosté minimum. Zároveň jsme v situaci, kdy většina seniorů obdržela třetí dávku vakcíny před více než půlrokem – a jak známo, ochrana s časem klesá. „Když se rozhlédnu kolem sebe, všichni mí kolegové už mají druhou posilující dávku a všichni občané nad padesát let byli vyzváni, aby si pro ni přišli také,“ říká epidemiolog Smejkal, který je nyní pracovně ve Spojených státech. Připomíná tak, že USA se již aktivně snaží obyvatelstvo naočkovat čtvrtou dávkou vakcíny. V Česku moc podobných výzev neslyšíme a tempo očkování setrvale klesá.

„Rád bych viděl, aby ministr zdravotnictví vystoupil a řekl, jaký je plán. Jak se stát připravuje na podzimní vlnu, která je velmi pravděpodobná,“ doplňuje ho Jan Trnka a připomíná, že Česko zatím ani nenakoupilo paxlovid, nejúčinnější z covidových antivirotik: „Bez paxlovidu bude podzimní vlna mnohem horší, než by být mohla.“ Podle náměstka ministra zdravotnictví Josefa Pavlovice plán postupu existuje – v srpnu se má rozjet nová očkovací kampaň i kampaň, která by očkování propagovala. Proč ještě nemáme paxlovid, však není z rozhovoru s ním jednoduché pochopit.

Výrobce, firma Pfizer, podle Pavlovice žádá, aby lék nakoupila vláda a aby si objednala předem sjednané množství dávek. Standardní cesta u schválených léků, k nimž paxlovid dnes už patří, je ale jiná: lék nakupuje distributor a u něj si jej pak objednávají běžné lékárny, což umožňuje pružněji reagovat na skutečnou poptávku a také zajistit dostupnost léku napříč republikou i mimo velké nemocnice. Česko na standardní cestě trvá – a přestože to náměstek přímo neříká, hlavní důvod může být v tom, že se ministerstvo bojí, abychom léku nenakoupili zbytečně moc a nezůstal pak ležet ve skladech.

Otázka zní, jestli je neústupnost v detailech namístě v situaci, kdy ministr zdravotnictví Válek hovoří o nákupu pouhých 50 tisíc dávek paxlovidu, zatímco třeba Německo jich objednalo milion. Pavlovic namítá, že pokud bychom nakoupili předem dané množství léku, mohlo by se stát i to, že jej nakonec nebude dost. Zároveň uklidňuje, že jednání s výrobcem skončí v létě a na podzim přípravek do Česka dorazí.

Otázka, bude-li to včas, nicméně zůstává – další vlna může přijít již během léta. Situace velmi pravděpodobně začne eskalovat nejpozději v září, kdy se lidé vrátí z dovolených, žáci a studenti znovu usednou do lavic a vysokoškoláci se z různých seznamovacích kurzů rozjedou na koleje. Jak vážné to bude, to si nikdo netroufá odhadnout, experti pouze nabízejí různé argumenty: promořenost z uplynulých více než dvou let riziko infekce moc nesníží, kolektivní imunita vůči omikronu nevzniká. Proočkovanost Česka je v evropském kontextu slabá. A vyloučit nelze ani to, že vznikne další, smrtonosnější varianta viru; že původce covidu bude už jen slábnout, není zdaleka jisté, třeba minulá varianta delta byla nebezpečnější než původní virus z čínského Wu-chanu. Na druhou stranu je samozřejmě možné, že nemoc nás už tolik trápit nebude a brzy začne vyhasínat.

Lidstvo první nápor covidu za těžkých ztrát odrazilo, ale boj ještě nekončí. Pokud jde o Česko, poučení pro nadcházející měsíce vlastně může být i docela jednoduché: „Jsem-li nachlazený, vezmu si do tramvaje a do práce respirátor. Kdyby se to stalo normálním, zachráníme – bez ohledu na covid – tisíce životů ročně. Alespoň tohle doporučení bych rád slyšel od ministra zdravotnictví,“ uzavírá proděkan Trnka.