Řídit stát jako...

Česká republika za pár měsíců oslaví třicet let své existence. Co dala světu? Může se to zdát jako špatná otázka, kvalita země se nemá měřit podle toho, jak se zapsala do světového dění, stačí, když si dobře vládne. Ale tohle nemá být smutný editorial, věnujme se proto položené otázce.

Měli jsme nepochybně prezidenta světového formátu Václava Havla, silnou hokejovou generaci, filmový Kolja získal Oscara, uspěla řada vědců, jako třeba Antonín Holý a jeho tým… a také máme nevládní organizaci Člověk v tísni, která pomáhá lidem po celém světě. Organizace, v jejímž čele stojí Šimon Pánek, letos slaví třicet let své existence a při této příležitosti minulý týden zveřejnila své nové logo. Ale to není podstatou tohoto textu.

Člověk v tísni se stal tak automatickou součástí naší společnosti, že když se řeší, jak někomu pomoci, Pánkův tým lidem vyskočí první na mysli. Jako důkaz může posloužit fakt, že ve chvíli (stále se to mění), kdy vznikal tento článek, poslali Češi Člověku v tísni na pomoc Ukrajině neuvěřitelnou částku 1 869 000 000 korun. Každý, kdo zaslal své úspory, má jistotu, že peníze zamíří přesně tam, kam mají. Třicet let pozitivní zkušenosti prostě dává jistotu. Zmiňovaná automatičnost by nám ale neměla zabránit v tom, abychom si připomněli, jaký poklad tu máme.

Vždyť stopy Člověka v tísni naleznete v Afghánistánu, Sýrii, Etiopii… nebo již zmíněné Ukrajině. Pomáhá ale také v Česku, po různých živelních katastrofách, sociálně vyloučeným, jeho projekty se staly důležitou součástí zdejšího vzdělávacího systému, organizuje festival Jeden svět atd. Držet třicet let službu na tak vysoké úrovni si zaslouží jednoznačně obdiv.

Mohlo by se zdát absurdní, že jednou z nejhodnotnějších „značek“ Česka ve světě je zrovna nevládní organizace. Na neziskovky se tu útočilo a útočí častěji než na hokejovou reprezentaci. Ale my jsme byli vždy země kontrastů, tak je to spíše v souladu se zdejší tradicí. A možná se navíc před námi rýsuje i změna postoje, neboť letošní Cenu Arnošta Lustiga přebral Šimon Pánek z rukou premiéra Petra Fialy. I když nejde o státní cenu, česká společnost zastoupená předsedou vlády dává jasně najevo, že si služeb organizace váží.

Není to tak dlouho, co se mnohým zdálo, že ideální recept pro Českou republiku se skrývá pod mottem: Řídit stát jako firmu. Tento koncept totálně selhal a zavedl zemi do nemalých potíží. Lepší by bylo, kdybychom přijali za své motto: Řídit stát jako Člověka v tísni.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor