Konec rekordů?

V chodbě pražského Stadionu Evžena Rošického se na trénink připravuje skupinka mladých běžců a běžkyň. Na programu dnes mají rychlostní dovednosti – sprinty na 60 a 100 metrů, takže budou na dráze v rychlých intervalech běhat tam a zpátky na krátkých vzdálenostech. Je jich dvacet, věk od 18 do 21 let, a jak říká trenér skupiny Jan Pernica, do vrcholové atletiky mají někteří z nich namířeno zcela určitě. Otázkou nicméně zůstává, kdo tam je „schopen dojít“. Toho může Pernica jako trenér – samozřejmě pokud bude snaha oboustranná – dosáhnout. O tom, jestli se běžec dostane, nebo nedostane na olympijské hry, vždy „rozhodnou nohy“, ale trenér před samotným tréninkem popisuje to, co je ostatně všeobecně známo: k cestě na vrchol už nějaký čas „jen“ rychlé nohy nestačí. Do popředí se v uplynulých dekádách dostala daleko více věda, která profesionálním sportovcům nabízí dietu, trénink či zotavení po zranění přesně na míru, přináší nové techniky tréninku a regenerace. A navrch sportovní vybavení, které je dnes více než kdy jindy zásadní proměnnou. Trochu nadneseně řečeno – ani nejrychlejší sprinteři planety nemají bez špičkových treter šanci závod vyhrát, pokud je ti méně rychlí mají.

Věda, vývoj nového vybavení nebo větší péče o fyzické a duševní zdraví sportovců odstranily bariéry, které stály v cestě nejlepšímu možnému výkonu druhu jménem homo sapiens. A zároveň se časy, každoročně měřené na světových kláních, už pár let příliš neposouvají, což značí jasný závěr. Dosáhli jsme…