Dobrodružství v helmě

Ještě pořád jsem si nezvykla. Nejdřív čekáme na příjem na hlavní budově. Vše vyřizuje máma, protože je to tak rychlejší. Je to pár měsíců, co neslyším, a odezírat ještě neumím. Pak jdeme do budovy stereotaktické a radiační neurochirurgie neboli gamanože. Tady čekáme na druhý příjem, kde mi sestra vysvětlí průběh záření a já čtu na své aplikaci, co stíhá přepisovat. Chytá tak třetinu. Dostanu brožuru k dostudování. Většinu z toho jsem si už přečetla doma na internetu.

Potom přichází nepříjemné vytírání nosu a čekání na výsledek covid testu. A jelikož můj pokoj ještě není připravený, dostávám zatím hezký pokoj pro doprovod, kde budu dvě hodiny čekat. Nesmím si akorát lehat do postele. Zhruba za hodinu mi sem přinesou oběd a pak se za mnou staví lékař, který se mě několikrát snaží doptat, jaké beru léky.

Po další půlhodině je volný můj pokoj. Je krásně, a tak se ptám, zda můžu jít ven. S náramkem se svým jménem, rokem narození a nemocničním oddělením mám pocit, jako bych byla na útěku, ale jdu si jen koupit kafe do automatu. Venku mi je za chvíli horko, tak se vracím. Čtu si a čekám. Připadám si jako na dovolené, tenhle pokoj ani nevypadá tak nemocničně.

Tohle je můj třetí zákrok v letošním roce, po operacích dvou schwannomů, jejichž zbytky by se tu měly dozářit, na nějakou dobu poslední. Připadám si jako hudebník na šňůře, i ta hotelová, chci říct nemocniční strava, mi už zachutnala. V pět dostávám večeři a sestra mi na stůl položí prášek na spaní. Tohohle zákroku se nebojím, operace to není, ale přeci jen, proč se pořádně nevyspat. V televizi dávají Pána prstenů, kterého znám zpaměti. Asi je dabovaný, což mi nevadí. Učím se poslouchat očima. Za chvíli to zalomím. Ráno mě sestry budí v šest. Čistím si zuby a čekám. Přijíždí pro mě ošetřovatel, sedám si na vozík a on se mě na něco ptá. Říkám, že neslyším, tak mi to řekne do ucha znovu. „Já ale neslyším vůbec,“ zkusím to ještě jednou a on to bez roušky zopakuje tak, abych mohla odezírat. „Prášky?“ Pořád nerozumím. Nakonec na papír napíše slovo zuby. „Ano, vyčistila!“

Doveze mě do malé komůrky, kde si přesednu na křeslo a obestoupí mě hlouček doktorů. Je to jako z Mechanického pomeranče, píchnou mi čtyři jehly do čela a do temene hlavy, a to je vážně nepříjemné. Tím mi ji umrtví. Přišroubují na ni zvláštní kovovou helmu, jako má Hannibal Lecter. S tou mě pak pošlou na magnetickou rezonanci. Nesnáším ji dobře, a tak dostávám prášky na uklidnění. Taky dost pomohlo to, že neslyším, to hučení bylo někdy hodně hlasité.

Snídaně je s tou helmou dost legrační. Chleba mám nakrájený a postupně si ho prostrkávám do úst. Čaj piju brčkem.

Prosím sestru, ať mě vyfotí. Směje se. Konečně mi to připadá jako pořádné dobrodružství. Jdu na řadu jako poslední, za dvě hodiny. Sedím ve svém pyžamu a v té legrační helmě a dívám se na reality show, které rozumím tak z půlky.

Konečně jdu na to. „Vy jich tam máte víc,“ říká mi doktor informaci, která pro mě není nová. „Já vím,“ směju se. A pak mi říká něco, čemu nerozumím, zkouší to znova a já to pořád nechápu, tak jen mávne rukou a naznačí mi, že kdybych chtěla ven, mám zamávat. V novém polotunelu ležím další dvě hodiny a paprsky gama opravdu necítím. Ani ta helma mě příliš netlačí, díky umrtvené hlavě. Asi ještě pořád fungují ty prášky na uklidnění, protože i na chvíli usnu. Vyjedu ven, helmu mi elektrickým šroubovákem sundají, a to taky není nic příjemného. Dostanu kortikoidy proti otoku, po těch mám vždycky větší chuť k jídlu. Pak se vracím na pokoj, dostávám oběd (jupí!), přichází máma a jdeme domů.  Trochu mě bolí hlava, je mi lehce nevolno, jsem unavená a hladová. Až z propouštěcí zprávy se dozvídám, že mi nádorků ozářili rovnou pět. Letos to jde pěkným tempem. Další záření zase v říjnu.