No jo, přece Ljapis!

Kdo je tady z Oděsy?“ volá frontman z pódia a vedle u stolku vyletí čtyři ruce do vzduchu. „Je tady Lvov?“ pokračuje komik. „Charkov? A máme tu i Minsk?“ Tři vedlejší stoly se vzrušeně zavlní. Taková je většinová skladba osazenstva lyžařského střediska Dragobrat v ukrajinských Karpatech. Za okny metr a půl sněhu, v baru hlava na hlavě, po celodenním lyžování přišly na řadu koktejly, vodní dýmka a hlavně zábava.

Ukrajinská cover kapela dokáže v lidech rozproudit krev a během dvou písní se polovina osazenstva baru přemisťuje pod pódium: covid neexistuje, „v kotli“ je to tělo na tělo. Asi je nás tu víc, kdo rok nebo dva nebyli na koncertě, protože neměli náladu, báli se, byli zodpovědní. Teď už vnímáme jen radost z hudby a pohybu.

Kapela šlape, anglické hity střídají ruské, v publiku to vře. Po prvních dvou taktech jedné písně se najednou něco děje: Bělorusové od vedlejšího stolu jako by povyskočili o třicet centimetrů, Ukrajinci jejich vlnu okamžitě podchytí… „Tohle je Ljapis Trubeckoj,“ zavolala na mě jedna známá, když jsem se na ni tázavě podívala. „No jo, přece Ljapis!“ praštila jsem se do čela a rozjela s ostatními divoké taneční kreace. Všichni v baru zpívali píseň slovo od slova od začátku až do konce: Ljapis Trubeckoj je totiž fenomén, který Bělorusy a Ukrajince pevně spojuje.

Kapela vznikla v Bělorusku pod vedením frontmana Sjarheje Michaloka v roce 1989.…