Kultura/mix

DĚLNÍCI KULTURY

Každý má svou pravdu. Tuto starou dobrou pravdu nyní připomíná pražské Dejvické divadlo, které v premiéře uvedlo stejnojmenný, 105 let starý kus italského dramatika Luigiho Pirandella. Jak je u scény zvykem, je to obrovská legrace, a když na scénu vstoupí Hynek Čermák v kalhotách s vypasovaným majestátním pupkem v roli bodrého pana Sirelliho, diváci své okolí poprskají nekontrolovatelným smíchem. Stejně tak je ale v Dejvicích zvykem, že celá tahle švanda má hodně spodních, zádumčivých tónů. Čímž je představení ještě lepší.

Pirandello hru psal, ještě než vstoupil do fašistické strany a ještě než dostal Nobelovu cenu za literaturu. Umřel krátce poté, co duce Mussolini obsadil Etiopii. Daniel Majling s Evou Sukovou, kteří text dramatizovali pro režiséra Michala Vajdičku, tohle historické pozadí ve hře několikrát akcentují. Zatímco se rodina pana Agazziho snaží přijít na kloub záhadě ze sousedství v podobě podivného soužití pana Ponzy s jeho ženou a matkou, z ulice k nim občas dolehnou (jeviště je pojaté jako typická italská pavlačová scéna) okolní velké dějiny. Jich si ale rodina a její přátelé nevšímají, protože sousedské drby jsou pro ně podstatnější než nějaké černé košile. Když k nim přijde mladík s volební urnou, vykopnou ho okamžitě ze dveří.

Svět aktuálně logicky řeší, co si počít v době, kdy se veškeré dosavadní pravdy relativizují. Kdy je třeba ruský ministr zahraničí schopný tvrdit, že byl Hitler Žid, čili protože je ukrajinský…