Tramvaj do stanice snění

Z centra Prahy to trvalo dvacet minut tramvají číslo 5 a pak po stezce chvíli pěšky. Nebo pozvolna speciálním autobusem serpentinami zaříznutými do vápencového kopce. Na konci jako by čekal jiný svět. Fantazie se tu prolínala s romantikou, jako se funkcionalismus setkával s novoromantickými prvky v elegantních, čistě strohých liniích bílých budov. Restaurace Terasy s bazénem navozovaly dojem luxusních přímořských letovisek. Precizní kvádr filmových studií s černým pásem oken symetricky rozdělený věží, zrozený v hlavě architekta Maxe Urbana, fungoval jako vykřičník modernity. Barrandovský komplex byl ve třicátých letech výjimečným místem, které odráželo podnikatelského ducha první republiky, a pozoruhodným záměrem bratrů Havlových ze zámožné rodiny pražských stavitelů. Barrandovské ateliéry, pro něž se vžil zkrácený název Barrandov, se postupně staly i synonymem československé kinematografie. Se všemi jejími vzlety a propady, hvězdnými i temnými momenty. Před devadesáti lety, 23. listopadu 1931, se zde poprvé koplo do země. Za čtrnáct měsíců se v ateliérech natáčela detektivka Vražda v Ostrovní ulici. Příběh devadesátileté filmové továrny a kulturní instituce v jednom je příběhem tisíců filmů, které v ní vznikly. Tisíců lidí, kteří je tvořili. A také několika mýtů. A k tomu navrch příběhem československého státu a společnosti napříč 20. stoletím.

Rychle na vrchol

Rozhodnutí o stavbě ateliérů na kopci za Prahou se mohlo klidně zrodit někde mezi střílením…