Já se bojím tebe a ty mě

Koncem listopadu už na Lounsku pěkně přituhuje. Teplota se poslední listopadový čtvrtek dopoledne pohybuje v nevlídné blízkosti nuly a tomu odpovídá i aktivita lidí v místních vesnicích: kdo nemusí, tak se na mrazivém vzduchu dlouho nezdržuje. Je pracovní den, a tak ti, co jsou přece jen venku, patří vesměs ke starším ročníkům. A novinářský dotaz, co si myslí o tom, že by vláda mohla starším lidem nařídit povinné očkování, vzbuzuje celou paletu reakcí – někteří dotázaní rozhovor v tu chvíli rázně utínají, jiní s podobnou rázností volají, že už včera bylo pozdě. Ačkoli bez očkování nebo prodělané nemoci stále zůstává 12,8 procenta osob starších šedesáti let, tedy zhruba 350 tisíc lidí, v Česku jde i tak o nejproočkovanější věkovou skupinu. Z rozhovorů však vyplývá, že ochota nechat naočkovat sám sebe ještě neznamená souhlas s tím, aby se to stalo povinným příkazem pro všechny.

Hlavně uklidňovat

Vesnice Měcholupy a Liběšice od sebe na Lounsku dělí deset kilometrů – a také téměř desetiprocentní rozdíl v proočkovanosti. Podle dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky měly k polovině listopadu v Liběšicích alespoň jednu dávku vakcíny tři čtvrtiny obyvatel starších šestnácti let, v Měcholupech to bylo 61 procent. To druhé je v porovnání se zbytkem republiky podprůměrné číslo, jinde na Lounsku jsou ale data podobná těm liběšickým a region se celkově drží republikového průměru. Místní situace tak nabízí poměrně přesný obrázek, jak lidé na českém venkově vnímají současnou debatu o řešení covidové epidemie.

„Očkování by mělo být povinné, je hrozné, kam jsme došli. Je mi sedmdesát let, a i když jsem sama naočkovaná, bojím se nákazy od těch, co se očkovat nechtějí,“ říká na měcholupské návsi starší žena s respirátorem na obličeji, která spěchá nakoupit do místní samoobsluhy. Jméno uvést nechce, protože kolem tématu panují silné emoce a nechce si někoho popudit. Stejný názor má o kousek dál i penzista Antonín Polák, podle kterého je současná situace příliš nákladná a neudržitelná, a to jak pro stát, tak pro zdravotníky. „Jsem spíš pro, neočkovaní zahlcují nemocnice a lidé pak nedostanou pomoc,“ říká.

Manželský pár před domkem na konci vesnice si ale už tak jistý není. Muž na zmínku o očkování mávne rukou a napůl v žertu říká, že byli k očkování „donuceni“, jeho žena pak váhavě dodává, že kolem všeho panuje nejistota. V obci podle ní nebyl velký počet případů. „Venkov je takový zdravější,“ říká žena. Obdobně pestré názory mají i lidé v nedalekých – a proočkovanějších – Liběšicích. Někteří lidé nemají zájem o očkování mluvit vůbec, další pak vyjadřují buď podporu, nebo směs nejistoty.

Zcela protichůdné názory mají starostové obou vesnic. Liběšický Petr Valenta se k možnosti povinného očkování staví odmítavě. „Vesnice je rozdělená, jen by to spory vyostřilo. Každý má své pádné důvody, ať již pro, nebo proti očkování,“ říká. Naopak starostka Měcholup Doris Černíková se domnívá, že by povinné očkování lidem situaci usnadnilo. „Ti, co kus života prožili v totalitě, jsou zvyklí, že se něco řekne a musí se poslechnout,“ domnívá se. Za nižší proočkovanost Měcholup podle ní rozhodně nemohou nějaké praktické obtíže a složitý přístup k očkování: ve vesnici je dům s pečovatelskou službou, který zájemcům se vším pomůže. Obecní úřad také posílal lidem SMS a vyvěsil plakátky, aby lidi informoval o dostupnosti očkování, zájem to ale nezvedlo. „Lidé často opakují, že je to zbytečné. Že jsou staří a stejně zemřou, ať už na covid nebo na něco jiného,“ popisuje Černíková debaty s občany.